Páni, před deseti lety psaný text a měl jsem pocit putování starců! Dnes (začátek rioku 2014) se musím trochu smát.
Bylo to zase nově překvapivé putování. Vždyť mě snad už nemůže nic v horách překvapit a přesto zase a znovu. Překvapilo přicházející stáři nás všech, překvapil neoblomitelný vůdce, překvapily čisté hory.
Bylo to putování starců. Po neskutečných dvaceti letech jsem se setkala jako stará parta. Dan, Jana Sturmová, Daniel Kuba a já. Bylo to na nás znát. Po horách jsme už zdaleka neběželi tak, jako kdysi. Zpěv nezněl nocí, ale po desáté jsme všichni usínali. Hlavou se honily starosti a témata rozhovorů byla o dětech, zaměstnáních, domovech, širších rodinách. Hodně se mluvilo o jídle. Až moc. Tlačenky, oblíbené restaurace, čokolády, vína a kávy. Jednou jsem už od takového tématu utekl. Posezení u piva a langošu v Simerii bylo také fotrovské, ale krásné. Ano nebyli tam jen starci a stařeny. Přišly mladší posily z Plzně, z Třebové.
Bylo to putování hadí. První pohled na mapu mi ukázal, že cesta, která nás čeká není tak dlouhá. Vzdušnou čarou to vypadalo na nějakých šedesát kilometrů. Pohoda. Podrobnější pohled na mapu a zvláště na terén před námi, ukázal že cesta bude namáhavě zdlouhavá, přes mnoho vršků, vršíků, sedel. Bude se táhnout jako dlouhý různě stočený had. Na závěr cesta vedla po ostrých hřebenech. Výhledy na bájné planiny pohoří Mehedinci byly fantastické.
Bylo to putování větrné. Mnoho větru. Příjemné bylo, že jsme se moc nepotili. Nepříjemné bylo večerní stavění stanů, rozdělávání ohníčků, vaření, rozhovory a značná večerní zima. Mnoho větru. Větrné sedla, větrné vrcholy, větrné rozhovory, větrná kázání. Poslední den jsme šli, nad námi obloha nahoře bez, slunce pálilo, a my navlečení do všeho co jsme měli na sobě. A bylo nám fajn.
Bylo to putování na hranících lesa. První putování na Vulkánu. Pastviny byly méně kamenité a ostrouhané větry. Listnatý bukový les byl vždy na dosah. Dřeva a vody bylo dost. Kleč jsme neviděli. Místo ní pokroucené buky, jaké v Čechách nenajdeš. Teprve na Godeanu jsme byli ve skutečných horách – skály, mezi šutry drobná a tuhá tráva, kleč, alpínské louky.
Bylo to putování rychlé a dlouhé s tradičním koncem. Marně jsem přemlouval vůdce , aby zvolnil. Nasadil krok a zmizel za nejbližším hřebenem. Lid chřadl, kolena se lámala. Nic nepomohlo domlouvání. Chvílemi jsem vnitřně zuřil. Závěr cesty byl fenomenální. Po dlouhé cestě ostrým hřebenem hor Cernej jsme sestupovali na krásnou terasu, s domy, kupkami sena, s ostružinami. Mysleli jsme, že už jsme u cíle. Netušili jsme, že před námi je ještě dlouhý sestup a dlouhá cesta údolím. Jak jsme byli vděční za půlnoční stop. Koupel v Herkulových lázních náladu příliš nezvýšila. Úleva přišla až ve vznešené Timišuáře.
Zase jedna pohlednice do mozaiky cest. Přes všechny potíže na toto putování budu rád vzpomínat. Soli Deo Gloria.
V Třebové ve finiši příprav na tábor červen 2004 (Měsíc před dalším putováním)
Fotky jsou od Daniele Kuby a Hanky Sturmové - Jeřábkové
Žádné komentáře:
Okomentovat