Z ROHÁČŮ NA CHOČ 2002

PUTOVÁNÍ TŘEBOVSKÉ MLÁDEŽE

Tak po neuvěřitelných deseti letech jsem si vzpomněl na nejprůserovatější putování. Tož je je vyhledal v útrobách PC a publikoval. Forky jsem dohledal na internetu, nejsou tedy dobové.

PREHISTORIE

Mezi množstvím předprázdninových emailů se objevil jeden, který mě nadzvedl ze židle. Dušan mně v něm naznačil, že mu nepřipadá poctivé používat na tuto výpravu název „akce mládeže“, když to mládež není. Odepsal jsem mu, že se tato akce stále do šuplíku „mládež“ vejde. Psal jsem mu o duchovním programu (hledej dále v textu!), který tam bude každý den, o lidech, kteří s námi pojedou. Dušan však něco dobře tušil.
PONDĚLÍ – ÚTERÝ 15.7. - 16.7.
Vyjeli jsme v plném počtu. Já, Tomáš Dvořák, Martin Machek s bráchou, Ida Kohoutková, Martin Kotek, Věra Uhlířová. Po spokojeném snězení polárkového dortu jsme vyjeli  tradičním rychlíkem Laborec. Vlak měl mírné zpoždění, které trvale vzrůstalo. Cesta ale proběhla zcela v klidu.
V Liptovském Mikuláši jsme se přesvědčili o řídkosti slovenských autobusových spojů. Po půl hodince čekání jsme se přesunuli do Liptovského Hrádku a po dlouhé době čekání na autobus jsme vystoupili v Pribilině. A pak již vzhůru do hor. Cesta vedla vstříc horským štítům. Bylo vedro. Cesta po tatranské magistrále se poněkud zamotala a tak jsme oklikou došli až k ústí Bystré doliny a odtud do maléhn o sedla s podmáčenou loukou, kde se ukrývala nádherná stará koliba, udržovaná a čistá. Do ní jsme zapadli. Ještě ten den jsme chtěli vyrazit na aklimatizační výpravičku do hor, ale začalo pršet. A tak jsme strávili odpoledne v salaši lehkým klimbošem. Večer jsme měli první biblický program. V noci silně pršelo, kapky bubnovali na střechu, ale nám bylo příjemně.

Koliba pod Suchým hrádkom - dnes tudy vede svážnice na dřevo a opuštěnost vyrušena.

Kolem nás byl divoký tatranský prales. V duchu jsem se omlouval svým představám o TANAPu s chodníčky, odpadkovými koši a malými bufíky po cestě. Kolem dokola horské smrky, tlusté kmeny i větve, vlhko, mlha. Skoro bych neřekl, že hodinu cesty odtud člověk najde obec s dunící diskotékou a poklidnou kavárnou, kde si mohu dát voňavou kávu Alfredo. Vůně léty očouzených šindelů, prken a roubení však zasahovala mnohem hlouběji do mého srdce a mysli. Ta vůně vrací zpět do dob, kdy člověk byl přírodě blíže a život byl tvrdší. Jaká škoda, že se tu již nepase. Jaká škoda, že jsme za léta změkli a z let minulých tak málo převzali. Ale nakonec – kdo ví?
STŘEDA 17. 7. 
Ten den jsme vyrazili na aklimatizační procházku. Celý den bylo krásně, slunce svítilo, téměř nepršelo. Kolem nás horská a později velehorská příroda. Cestou jsme potkali vesnu (jaro) na malém kousku půdy, kde snad ještě včera ležela sněhová závěj, kočičičky na jívě, kapradí ještě v natáčkách,  vlhká jarní vůně, sintrová koulovačka, to byly pravé zážitky, které mohou dát jen vysoké hory. Na Bystrou jsme vystoupali po poledni. Dále malou hřebenovečkou do Bystrého sedla a Gáborova sedla,  posléze sestup do Ráčkovy doliny.

Bystrá

Závěr cesty byl náročný, únava se projevila -  pětadvacet kilometrů je pětadvacet kilometrů. Na biblický program nebylo ani pomyšlení. A v noci opět pršelo.
ČTVRTEK 18. 7.
Vyrazili jsme celkem pozdě do hor.  Už jsme tam chtěli zůstat, ale nedařilo se. Brzy začalo pršet a my jsme zůstali trčet v malém přístřešku v  Jamnické dolině. Pršelo a pršelo. Snaha o biblický program se vytratila do ztracena, neboť se rozhovor zvrhnul a skončil někde u Járy da Cimrmana. Posléze déšť ustal a tak jsme vyrazili. (Před tím jsme s Martinem Kotkem hledali starou kolibu, kterou jsme nenašli.)

Tehdy to byla nová a luxusní chata, dnes je zašlejší, ale stále luxusní

Po několika kilometrech jsme narazili na novou kolibu, postavenou na místě staré. Voněla novotou, uvnitř sucho, čisto, kamna stůl, kastroly, základní vybavenost. Po vlhkém dni sen. Změkčilý putovní lid jásal. Jak jsme se dozvěděli ze zápisů v návštěvní knize, kolibu postavili členové Liptovského urbariátu. Při jedné schůzi konstatovali, že: „pokud se starou kolibou něco neuděláme, tak spadne“. Nově opravená chajda, podobná srubu, byla určena pro nouzové přespání. Tak jsme nouzově spali až do rána, usušili co bylo potřeba, hedonisticky se najedli. Na dokončení duchovního programu opět nezbyl čas a možná i odvaha.
PÁTEK 19. 7.
Konečně vyrážíme do hor. Mraky nad námi lehce stoupají, kolem nás se občas otevřel nádherný výhled na svahy vysokých tatranských štítů. Všude řídce roztrhané mraky.
V Žiarském sedle jsme zastavili a spočinuli. Začíná být chladněji. Při čtení z knihy klasika Martin spatřil v dálce medvěda. Celá výprava je náhle vzhůru na nohách. Bylo to malé medvídě, z dálky vypadající jako králík. Po radostném setkání se zdejší faunou vystupujeme na vrchol Plačlivé, který byl zcela v mracích. Tam potkáváme skupinu z ČCE Bráník. Byl to šok. Svět je malý. Na Plačlivém začíná mlžná a vlhká hřebenovka, která má charakter ostrého skalnatého rozeklaného hřebene. Terén vyžaduje mírné lezecké umění. Kolem nás je šedobílá mlha. Po sestupu do Smutného sedla začíná opět vydatně pršet. Děs. Nálada v družstvu poněkud nerozhodná. Nadšení klesá, vlhko stoupá. Obavy narůstají s každým novým turistou sestupujícím z hřebenovky. Vždy velmi barvitě popisovali cestu po řetězech. Ida má strach ze závratí. Po zralé úvaze nad společnou zdatností družstva sestupujeme k Roháčským plesům. Zde nás opouští Věra, interpersonálně znavená, a v dešti sestupujeme níže. Kousek od turistické značky stavíme tajný promočený tábor. Jsme skryti v mlze, přesto, však se hodně bojíme ochranářů. Večer přestává pršet a tak si s Tomem vaříme jídlo na překvapivě velmi dobré úrovni. Duchovní program pohřbily přívaly vod (i slz).

Roháčská plesa jsou vždy nádherná

Roháčská plesa jsou krajinářsky nejcennější místo celých Západních Tater. Nám se zjevila jako ve snu. Na chvíli nám mlha odhalila jejich krásu a potom ji opět zahalila. Průzračná hladina, ticho, kachny (horské), kamenné chodníčky, zurčící potůčky. Tichá, zádumčivě mlžná  nálada se snoubila s našimi pocity, smutky, nejasností. Co skrývají další dny před námi? Díváme se do dálky. Mlha, mlha, mlha.
SOBOTA 20.7.2002
Ráno se realisticky rozhodujeme, že vyrazíme do Chočských vrchů, které snad budou přívětivější. S Tomášem učiníme poslední pokus dostat se do sedla Baníkovského sedla, ale po chvíli nového deště to vzdáváme. Bylo zle. Vrátili jsme se zpět a pokračovali do Roháčské doliny. Po cestě bylo naše unavené oko i srdce potěšeno krásou vodopádů. V Roháčské dolině už tolik nepršelo a mlha zůstala ve výškách nad námi. Ze Zverovky do Zuberce nás svezl autobus. Příjemná hospůdka nás potěšila, dobré jídlo (halušky, kuřátko apod.) zaplnilo prázdné a unavené žaludky. Další cesta vedla malebným oravským podhůřím do vesnice Huty.
Postupně jsme se zanořili do Chočských vrchů, které nám začaly odhalovat svá skrytá tajemství – vápencové soutěsky, romantické mlýny, ukrytá pastviska, vodopády, vápencové skalní ostrožny, výhledy, romantické kříže a svažité lesy. Po prohlídce mlýnů v Kvačianské dolině, obnovovaných slovenskými ochranáři, jsme se vydali ke vsi Velká Borové a nad ní jsme postavili tábor.

Na čadící borovice u borového nikdy nezapomenu. A tyto borovice jsou foceny opravdu odtud!

Nevýhodou byla borová monokultura v okolí – jediný zdroj navlhlého dříví. Oheň čadil a čudil. Ty tam byly romantické večery. Večer jsme sháněli vodu a nad kouřem vařili večeři. Několikadenní předtucha se začala plnit. Ďábel obcházel tábor v papučích. Na biblický program nebyl čas ani nálada.
NEDĚLE 21. 7. 
Nedělní den je sváteční den, oddělený Bohu. Proto se sluší jej začínat návštěvou kostela. Ráno jsme vstávali po sedmé. Zvony kostela nás volaly k bohoslužbě.

Vesnice za horami, Velké borové

Vesnicí Borové procházely svátečně oblečené babičky v černém a v léty vyšlapaných  lodičkách s modlitebními knížkami v drsných rukách. V kostele nás překvapilo české kázání českého diakona. Tématem kázání byla svátost manželství. Nejvíce mě však zastavila slova: „…po určité době člověk narazí na mez vlastních schopností…“  Prorocká slova. Po příchodu do tábořiště mnohé (ne)překvapil Martin Kotek, který opět z interpersonální únavy odešel svojí cestou. Zůstali jsme jen čtyři. Prý takové husté ponorkové dny na putování přicházejí, nikdy jsem však nezažil v horách rozchod. Snad je mladá generace méně odolná, snad více individualistická. Pocítil jsem potřebu být sám. Odešel jsem do sedla Ostruky a odtud  na Prosečné. Byl to potřebný čas.

Ostruky, zde jsem se vzpamatovával ze všeho dění

Večer jsme se sešli celkem pozdě. Tom začal z dlouhé chvíle zašívat můj spacák. Už se asi strašně nudil. Byl jsem mu však velmi vděčný. Martin s Idou prošli velký okruh a my s Tomem v podvečer vyrazili do Ráztocké soutěsky. Hnání touhou vidět romantickou dřevěnici lidového řezbáře, proběhli jsme celou soutěsku. Naše romantické představy o srubu řezbáře rozptýlila silnice s plechovým chráničem. Za silnicí se nacházel obyčejný dům s typovými socialistickými okny. Před domem a za okny se skvěly prsaté stařeny a vousatí starci.  Po návratu už na biblický program nebylo pomyšlení.
PONDĚLÍ 22. 7.
Ráno jsme jen ve čtyřech věrných sestoupili do Velkého Borového nakoupili po(t)sraviny, abychom neumřeli hladem, a posleze navštívili nádhernou výstavu o kraji za Chočí.
Byla to jedna z nejkrásnějších výstav. Zadarmo, v kulturní chaloupce (domě). Krásné fotografie, slovenské tetiny, dobové fotografie, kroniky. Přes sto výpravných tabulí. Výprava podávala zasvěcenou zprávu o historii, chudobě, zániku i probouzení zdejšího kraje. Jeden z nejsilnějších zážitků naší výpravy.
Při prohlídce výstavy jsem si znovu uvědomil vlastní změkčilost. Byl tam vylíčen zoufalý hlad a bída. Těžká práce – ženy nosily v nůších hnůj, kupy sena, klády z lesa. Muži sháněli práci v Čechách a na Slovensku. Obvykle zasklívali. Děti pracovali, často na nich ležela odpovědnost za celou rodinu.  Šetřilo se, kde se dalo. K vlaku se chodilo čtyři hodiny pěšky. Pokud ženy nedošly vstříc mužům k vlaku včas, muži se opili a propili vše, co vydělali. Hrůzu mi naháněly fotografie vyjadřující vztah  vesničanů k „panáčkům“ – farářům. Ve zbožném úboru  (dlouhých sukních) stáli vedle babiček, které měly nůše plné dříví, a ty na ně zbožně koukaly. Nerad bych takto dopadl. Povzbuzující byl pohled na místního faráře, kterého jsme potkali na cestě z vesnice. Byl v montérkách a pomáhal místním chlapům.
Další cesta vedla přes Prosieckou dolinu a po úpatí Chočských vrchů, přes vesnici Malatiná až do nádherného rozsáhlého sedla s výhledem na velký a mohutný Velký Choč. Večerní tábořiště, kvalitní oheň z kvalitního dřeva, kvalitní jídlo. Ten den jsme naposledy za putování stihli biblický program.

Někde v této oblasti jsme spali

Bylo to nejkrásnější tábořiště putování. Obrovská louka v plošinatém sedle. Kolem nás kupy (kopce) okolní krajiny. Připadám si jako mezi převýšenými bábovičkami obřích dětí.  Takové jsou Chočské vrchy. Dlouhý hřeben prořezaný  hlubokými bílými vápencovými údolími - kaňony (Kvačianská, Sestrčská a Prosiecká dolina). Všem kopcům vévodila vápencová homole Choče -  magické hory, která vyzývala k zdolání. Každou minutu se pohled mění podle osvětlení zapadajícího slunce, z něhož vidíme jen červánky. Všude dost dřeva, studánka, ve které je vody pro celou Choč. Krásný byl večer v nitru  Choče. Ráno přichází ovce s pastýřem. Chvílemi mizel podivný pocit z celého putování.
ÚTERÝ 23.7.2002
Vyrazili jsme na vrcholný cíl – Velký Choč. Věděli jsme že to bude únavné, a bylo. Cesta stoupala a stoupala, nejdříve smíšenými lesy, posléze po vápencových skalkách, pak klečí a skalami.

Choč - to je vždy výzva

Vrchol však stál za to. Kruhový výhled na všechny strany světa. Po odchodu z Choče nastal čas zmatku, kdy jsme na sebe v sedle vzájemně čekali, leč na různých místech. Když jsme se setkali v sedle Spuštiak, bylo jasné, že nás čeká rychlý sestup. Ida si něco udělala s rukou. Do ružomberecké nemocnice jsme se dostali až večer. Idu přijali výborně, ruku zavázali a zasádrovali, s nadějí brzkého uzdravení. Večer jsme byli zcela znavení. Usínali jsme za zvuků města – vlaky, auta. Přesto jsme spali jako zabití.
Krajina kolem Ružomberku je zvláštní.Připomíná kras a dýchne na vás vzdálená Panonie. Vápencové skalky  a oblé kopečky, cvrčící kobylky, vysušené planiny. Lísky, hlohy, šípky  a vápenomilné rostliny. Kolem jsou však jen kopce a kopce – Choč, Fatra, Tatry. Zvláštní kraj na dně údolí Váhu.
STŘEDA 24. 7.
Poslední den jsme se rozhodli strávit vycházkou na Šíp, který je nejvyšším vrcholem kapesního pohoří  - Šípské Fatry. Za rychlíkový příplatek jsme se svezli pomalým vlakem do kolébky mnohých putování, vesnické rychlíkové stanice Kralovany. Nad ní se tyčí homole Šípu.

Šíp

Po ukrutném stoupání do šikmého svahu se sklonem střechy gotické katedrály se naše skupina již málem zcela definitivně rozpadla. Ale vše nakonec zachránila plošina Podšíp, odkud jsme stoupali dál. Na Šíp jsme nakonec dorazili jen dva. Tomáš a já. Ida s Martinem oddechli na Podšípu. Odměnou byl jižní výhled na Velkou Fatru a na obydlené údolí Váhu. Cesta zpět byla bláznivá, neboť jsme se rozhodli svah seběhnout, což se podařilo Tomovi za osm minut a mně za dvanáct.
Pozdní odpoledne a večer jsme strávili v krásné nacionalistické Žilině. Velmi pozdní večer pak v jedné malé restauraci u vína a při depresivním rozhovoru, ve kterém jsme hodnotili putování. Pozoruhodný závěr. Docela se za něj stydím. Zmocnila se mě vlna trudomyslnosti, jakoby se slily všechny smutné zážitky. Jakoby se mi v růžových barvách zjevily časy minulé, které byly také nesnadné. Jakoby se mi v šedých barvách zjevily poslední tři roky.
Byl  jsem v horách rumunských, slovenských a ukrajinských mnohokrát. Vedl jsem velké i malé výpravy. Snad si namlouvám, že jsem nikdy nevedl tak podivně „vnitřně průserovou“ výpravu jako tuto. Snad to přeháním. Lehký psychický rozklad, odchod dvou zdeptaných(?) či naštvaných (?)členů, tiché či skrývané napětí, hrabání si na vlastním písečku, vyčurané počasí, to vše zakalilo radost z krásy hor i drsné krásy utrpení, které potřebujeme zažít. Na druhou stranu mi Boží zrcadlo opět ukázalo jak moc spoléhám na své schopnosti a zkušeností a málo si uvědomuji, že nad vším je milost Božího požehnání, které když je, je dobře, když není, lid hyne. Nově  jsem si uvědomil, jak jemné je předivo vztahů. Znovu a znovu mi na mysl přichází slova českého jáhna ve slovenské vesnici Velké Borové – „dříve či později člověk narazí na mez vlastních schopností“. Opět jsem narazil, aby se na střepech mých představ začalo konečně odrážet Boží světlo. Je houšť a větší kapky.

Soli Deo Gloria!

V České  Třebové – září – listopad 2002

Na netu publikováno z Frýdku-Místku. Mnohá putování mi tak nějak splynula dohromady, ale toto ne. Dodnes se vracívám k "mezi vlastních schopností".  Dokonce i kázání jsem na toto téma napsal. 
Je třeba říci, že nakonec vše dobře dopadlo. Třebovský sbor kvete, Martin je už doma u Krista, druhý Martin, Tomáš i Ida si užívají rodinného života. Co je s Věrou  nevím. Co je s Martinovým bráchou rovněž ne.