středa 31. srpna 2016

Ešusovník

Ku příležitosti letošní výpravy do Rudohoří uveřejňuji dávný text i dávné fotografie mého milého vedoucího Tomáše Veselého - Šuma.  Text byl psán pro brněnský časopis Kompas na přání mého tatínka. Pochází někdy z toku 1999. 

Když je hlava unavená, je velmi příjemné lehnout si a přes křehký most vzpomínek přejít údolí času a vrátit se do starých dobrých dob….


To byly časy. Komunisté slídili po tajných skautských oddílech  a pro naší mládež připravil Pán Bůh karpatský oblouk, aby v něm po desetiletí našla svoji skrýš.
Bezpochyby kultovním místem pro mládež a dorost našeho společenství bylo Slovenské rudohoří (jediné pohoří, které dnes můžete projít, aniž byste byli v Národním parku či chráněné krajinné oblasti). Stačí se jen připomenout názvy a hned se  vybaví atmosféra plných dní – Margecany – špinavá blízkost východu, Alvinin pramen – tajemná štola dávající vodu, lázně Štos – osvěžující bazének s vodotryskem, Osadník – jižní lesy a kultovní místo mládeže a dorostu – tábořiště pod Osadníkem.


Vzhledem k tomu, že mi zadavatel článku – můj tatínek – připomněl, že mé vzpomínání má míti duchovní rozměr,  rád připomenu jednu z mnoha nádherných příhod, která mi splývá s Rudohořím.
Začalo to na mém prvním puťáku do Rudohoří. Putování bylo fascinující. Krása společenství spolu s krásou přírody se zapisovali na věky do mého srdce a paměti. Po týdnu trmácení jsme došli na tábořiště pod Osadníkem. Rozlehlé tábořiště se všem líbilo. 

Přílet sovětského letce, v pozadí naše bájné tábořiště.

Ti starší z nás si rychle připomněli staré dobré časy, kdy zde v minulosti s mládeží i s dorostem pobývali. Šum dokonce našel starý ešusovník, který minulé „generace“ mládežníků zakotvili u ohniště, aby na něj věšeli své  ešusy. Byl značně seschlý polehával  a nebylo na něm mnoho větviček, na které by nové generace mohli věšet své ešusy. 

Jiří kořínek se opírá o onen ešusovník - alespoň podle mé hypotézy. Píše se rok 1989

Šum vyrobil větvičky nové a zapustil je do starého ešusovníku. Pro mě to bylo něco nádherného. Dýchla na mě historie naší mládeže, historie sboru. Bylo navázání na generace, nové návraty na stará místa… Nevím, kdo to prožíval podobně… Když jsem odjížděli, obnovený ešusovník stál jako strážce tábořiště a čekal na další generace. A čas šel dál a dělal své kotrmelce.

Bájné tábořiště pod Osadníkem v roce 1978. Ešusovník je viditelný. Plátěné stany, které krásně nasákly vodou. Tyčky a kolíky se k nim dělali na každém místě znovu a znovu. Skoro každý kluk musel mít sekeru a ovládat ji. 

Tentokráte po létech mládež vyrazila do Slovenského rudohoří. Šli jsme z opačné strany k tábořišti pod Osadníkem. Čím blíže jsme byli tím větší vzrušení se mě zmocňovalo, vzpomínky vřely. Zase doma. Staré dobré tábořiště. Hledám starý ešusovník. Ležel.Trochu nahnilý. Již téměř bez větviček  K překvapení mnohých jsem se jal pahýl zprovozňovat. Našel jsem v něm dírky po  Šumově noži i nějaké staronové věšáčky. Ostatní moc nechápali. Byli důležitější věci. Rozhovory o křtu nových mládežníků, kteří mohli uvěřit. Stál jsem o to, aby pochopili, jak důležité je podávat si ruku s minulostí. Myslím si, že přece pochopili. Za pár dní přišel čas odchodu. S podvečerem se mládež sbalila pokračovala dál. A ešusovník opět osaměl. Kdy se sem vrátím…?. A čas dělal své kotrmelce.

Dorost opět vyrazil do Rudohoří. Již ve zcela nové sestavě. Já se stal již pamětníkem, nikoliv obdivovatelem nových věcí. Byl to nebeský puťák. Opět krásné společenství, chytání maličkých lištiček, blikající světlušky v lesích, vůně lásek se linula kopci.


Bájný puťák v roce 1995 a já v roli nejmladšího vedoucího. Měl jsem na starost duchovní program o chytání lištiček maličkých, co škodí na vinici.  Vlevo Jiří Kořínek a vpravo Tomáš veselý-Šum.

Naše veselá kopa.

Opět jsme došli na staré dobré tábořiště pod Osadníkem. A já se rychle začal shánět po ešusovníku, abych opět navázal na generace. Stále tam byl. Shnilý, rozpadlý. Ale kousek byl ještě funkční. Marně jsem Šuma přesvědčoval, aby jej zprovoznil. Zasadil jsem pahýl opatrně do trávy. Vedle něj Šum postavil nový. Zcela nový. Rozložitý  a košatý. Starého ešusovníku, tedy spíše kousku shnilého dřeva, si již nikdo moc nevšímal.
Za rok, jsem to nevydržel a toužil se vrátit na místa, kde jsem prožil nezapomenutelný čas. Byl horký den. Procházel jsem ze Štosu do Hačavy. Nemohl jsem jinak než se podívat na starý ešusovník. Ležel rozložený na několik kousků.. Když jsem je vzal do ruky rozpadli se. Mnoho zim a jar se na něm podepsalo, červi jej provrtali, mravenci vyžrali  Ani mé věčné zasazování do půdy mu moc neposloužilo, spíše každý rok jeho život zkrátilo. Vzal jsem z něj kousek a odnesl jsem si jej domů. Doma jsem část dal Šumovi a svoji jsem časem, jak to bývá u mě zvykem, ztratil.
Asi měl tehdy Šum pravdu, existují přece jiná pohoří a tisíce ešusovnků tam čeká na nové putovníky. Asi stačí jen to co máme utkáno v paměti a srdcích. A i s tím máme problémy a chceme se vrátit tam, kam se již nikdy nevrátíme. Vždyť jsou nové ešusovníky. Kázání tohoto káže o mnohém. Kdo slyší rozuměj.
A tak honem zpět po mostě paměti přes údolí času do dnešního dne. Hledat nové ešusovníky.
 
Krajina slovenského krasu. Zde jsem začal poprvé vnímat tajiny karpatských jádrových pohoří, které jsou z vnějšku tvořeny masami vápence, dávného příkrovu, který pukl a karpatské hory vystoupily ze dna moří. 








pondělí 8. prosince 2014

Tabulka karpatských puťákův (se Zababou) po roce 1999

Publikováno ku příležitostí velkého setkání všech účastníků
27. 1. 2015 - 1. 3. 2015 v Mladkově


Tabulka prehistorických puťáků: http://zaba.ba.sweb.cz/rumunska/tabulka%20pu%C5%A5%C3%A1k%C5%AFv.pdf

Účastnická tabulka: zde



1999 - Nízké Tatry – Muráňská Planina

Skvostná akce. Putování pouze ve třech Jirka, Tom a já. Skotačivé a pro mě zcela objevné. Poprvé zcela sám bez moudrých horlaů kolem mě. Prošli jsme celé Tatry a kousek Muráňské planiny.
Pozvánka: --
Fotogalerie:--
Zápisky:--

2000 - Velká Fatra – Malá Fatra

Moc jsem se nesnažil nikoho pozvat, byl jsem už v Třebové a prošli jsme s Tomem Velkou Fatru a Malou Fatru. Bylo to opět skvostné, s nočním sestupem Janošíkových dier a objevem nejkrásnějšího pohoří – Velké Fatry.
Pozvánka: --
Fotogalerie: --
Zápisky: --

2001 - Capaciny-Paring

První samostatná rumunská výprava. Po létech setkání s Rumunskem. V Simerii stále visel zatykač z dávných dob.  Bloudění v lesích, brodění se soutěskou, odpadky v horách a dobytí Paringu.
Pozvánka:  --
Fotogalerie: --

2002 – Roháče - Chočské vrchy

Výprava s třebovskou mládeží, asi ta nejvíce nepodařená – vrátila se nás polovina. Ale přesto na nic moc rád vzpomínám, kdykoliv jedu přes Ružomberok.
Fotogalerie: --

2003 – Vilcan – Cernei – Godean

Poměrně dosti náročná výprava, kde se spojilo Brno s Třebovou a já si uvědomil, že to není zas tak jednoduché, jak se zdálo při plánování. Ušli jsme toho opravdu hodně. Na stará místa jsme se vrátili. Jiná objevili.

2004 – Rodna

Náročná výprava, protože propršely snad všechny dny. Mlha. Z hor moc nebylo. Navíc vztahově dosti nesnadná výprava. Ale opět na ni moc rád vzpomínám, zvláště na její závěr, sadovitou krajinu s nejhlubší jeskyní a s pochodem smrti.
Fotogalerie: - -

2005 – Ukrajina  - Rachovské hory

Tajná výprava jen ve třech. Nějak se mi už nechtělo řešit nesnadné vztahy na výpravě. A podařilo se. Výprava byla  skvělá, odpočinková. Nádherná. Prošli jsme nížiny i výšiny. Na konci jsem zůstal v Mukačevě a objevil jeho krásy.
Fotogalerie: --

2006 – Ukrajina – Černohorská polonina – Chrbet

Po odpočinku jsem se zbláznil a opět dal dohromady dlouhou výpravu do Ukrajinských hor inspirovanou Plavbou jitřního poutníka na konec světa. Zažili jsme horskou bouři i ráj konce světa.
Fotogalerie: - fotky jsou
Zápisky: prakticky nejsou

2007 – Nízké Tatry – Boržava

Opět jedna ze skvostných akcí, jen ve čtyřech a potom ve dvou. Přechod Nízkých Tater a jako bonus polonina Boržava na Ukrajině. Akce náhradní za bulharský Pirin, vzhledem k nemoci maminky.
Fotogalerie: DVD Libora
Zápisky:

2008 - Baiului, Sirius, Čukaš a Penteleu

Jedna z bájných výprav. Neuvěřitelně pestrá, co do rozličnosti tvarů hor a osídlení pohoří. Cesta do značné míry opuštěná. Poprvé se mění obsazení výpravy v prostřed putování. Příchod Zbyňka je dodnes legendou provázející další výpravy. Závěrečný Meledic zůstává jako výzva do budoucnosti.
Fotogalerie:  vynikající DVD Libora


2009 – Lotru – Paring

Přichází nová vlna výprav s mladším obsazením. Na scéně se objevuje Petr Šmíd. Výprava opět skvostná, v druhé části zmenšená na polovinu. V polovině s úžasným odpočinkem na skvostné polaně se skvostnou salaší. Výprava s nesnadným koncem ve vichru s deštěm a navíc  v zajetí amorka. 
Fotogalerie: Liborovo DVD

2010 – Surean – Paring

Další pokus o dobytí Paringu, tentokrát úspěšný. Objevná výprava – mepochopitelně krásné čarovné údolí, Sarmezuigetušra, planiny Sureánské. V polovině opět zmenšujeme výpravu a dobýváme za bouře Paring. Potom běžíme přes hory a končíme na nejtišším místě v horách.
Fotogalerie: nejrůznější

2011 – Vrancei – Penteleu

Jedna z nejskvostnějších výprav, co jsem kdy zažil. Málo polonin a přesto tak krásně. Bloudění, opuštěnost. Tajemný Meledic na začátku. Přírodní plynový hořák a závěrečná Koza. Vše jako ve snu. Krásné společenství. Poprvé s námi Ondra a Darek.

2011 – Černohorská polonina

Drobná několikadenní podzimní výpravička s Danem na Ukrajinskou černohorskou poloninu. Opět skvostné – opuštěnost, klid, západy slunce i noční tajemné světlo. Závěrečný finiš mi zvýšil sebevědomí.  Vše vynahradila večeře v Lezavčině, plechové vědro na umytí, brambory a sýr.
Pozvánka: --

2012 – Muntele Mare

Tak trochu smutná výprava, krátká, měsíc po pohřbu tatínka. Také trochu divná, protože pohoří bylo nízké, plošinaté. Skvost přišel až po sestupu. Dodnes nechápu, kam jsme se to dostali. Snad do hobití země.

2012 – Horhany

Skvostná výprava do ukrajinských hor, která bude navždy spojena s bojem s klečí, mou počínající stařeckou nervozitou a krásnými červenými horami na závěr.

2013 – Tuliša – Retezat-Godeán – Tarcu

Jedna ze zcela skvostným výprav. Jen málokdy se podaří sestavit tak pestrý plán. Vysoké hory, nízké hory, tajemná údolí. Závěrečné bloudění v mlhách jsme také s přehledem zvládli. Večerní Sarmezigetušra – nádherná tečka, i s večeří v Simerii.
Fotogalerie: na webu nepublikováno.

2014  - Paring -  Vilcan

Ta výprava měla být super, no zase někdy dosti nesnadná. Déšť, napjatost, málo jsme toho jsme ušli. Nakonec se vedoucí ožere jak mužik...

2014 Muráň – Nízké Tatry

Opravná výprava, nádherná, s odpočinkem, pohodou, deštěm a sytostí dní. Nádhera!
Pozvánka: Jen emailem
Fotogalerie: skvostné Liborovo DVD
Postsetkání: http://zaba.ba.sweb.cz/Most%20mezi%20pu%C5%A5%C3%A1ky0001.JPG


2015 - Boržava - Plešivec - Muráň - Nízké Tatry

Krásná a velmi pestrá výprava - první týden pročuraná na Ukrajině a další týden krásná a slunečná. Bylo nás pět, potom čtyři a nakonec tři. A bylo to krásné. 

2015 - Nízké Tatry

Rekreační výpravička od pondělí do pátku.  Během celého podzimu bylo jen jeden týden škaredě a to právě v tento týden. Přesto krása. Poprvé jsme spali v horské ubytovně....
Zápisky: http://zababik.blogspot.cz/2015/09/snove-podzimni-nizke-tatry-2015.html
Pozvánka: jen prostým emailem

2016 - Apecká, Svidovecká, Černohorská polonina a Horhany. Bonus: Bukovecká polonina

Krásné putování v sedmi pestrými horami, od údolních pastvin, přes polany, po horský suťový lesní prales. Družné a krásné putování.  Proměnlivé počasí. Nejvyšší hora nedobyta díky bouři. 

2016 - Slovenské rudohoří

Putování návratů na stará místa mého jinošství, návratů ke starým přátelům - po létech s námi Tomáš a Katka. Putování po kurovcových hřebenech, s ostrovem zeleně na Klopáni. Během pouti ztracena dýmka od Luboše Hlavačky.
Zápis:  http://zababik.blogspot.cz/2016/10/pozdni-sber-2016-slovenske-rudohori_18.html

2017 - Polonina Krásná

Byla opravdu krásná, se vším všudy: hory, podhůří, divoký spojovací hřeben s Minčulem na konci.  Hory jsme přešli ve čtyřech a pátý „Nami“ nás doprovázel v příběhu knihy Jezero, který jsme si v přestávkách četli.  
Zápis: zde

2017 - Mehedinci

Suché, neznámé, nízké pohoří. Horké léto, málo vody, žádné cesty. Závěr byl panoptikální: antihory, kde místo na vrcholy klesáte do prohlubní. Voda už žádná. Závěr v soutěsce Tisei, která měla nahoře vodu a dole už ne, byl vyvrcholením. Naslouchání pekelnému hučení z hlubin jeskyně nad Herkulovými minerálními lázněmi mi dodnes nahání hrůzu.
Zápis: zde

2017 - Sulov-Strážov

Na čtyři dny. Výprava z podstaty samé obydlenou krajinou, s obchody, hospůdkami, karpatským čajem. Byla zima a deštivo. Religionistické přednášky účastníka doc. Vojtíška nás provázely. Táhlí jsme krajinou vodopádů, ocúnových luk, bukových lesů. Končili jsme v sedle Samostrél, vítr hučel, lilo jak z konve, a nám bylo v suchu spacáku krásně.
Zápis: zde









úterý 7. ledna 2014

R U M U N S K O 2 0 0 3 | vilcan, godean, cernei

Páni, před deseti lety psaný text a měl jsem pocit putování starců! Dnes (začátek rioku 2014) se musím trochu smát. 


Bylo to zase nově překvapivé putování. Vždyť mě snad už nemůže nic v horách překvapit a přesto zase a znovu. Překvapilo přicházející stáři nás všech, překvapil neoblomitelný vůdce, překvapily čisté hory. 




Bylo to putování starců. Po neskutečných dvaceti letech jsem se setkala jako stará parta. Dan, Jana Sturmová, Daniel Kuba a já. Bylo to na nás znát. Po horách jsme už zdaleka neběželi tak, jako kdysi. Zpěv nezněl nocí, ale po desáté jsme všichni usínali.  Hlavou se honily starosti a témata rozhovorů byla o dětech, zaměstnáních, domovech, širších rodinách. Hodně se mluvilo o jídle. Až moc. Tlačenky, oblíbené restaurace, čokolády, vína a kávy. Jednou jsem už od takového tématu utekl.  Posezení u piva a langošu v Simerii bylo také fotrovské, ale krásné. Ano nebyli tam jen starci a stařeny. Přišly mladší posily z Plzně, z Třebové.



Bylo to putování hadí. První pohled na mapu mi ukázal, že cesta, která nás čeká není tak dlouhá. Vzdušnou čarou to vypadalo na nějakých šedesát kilometrů. Pohoda. Podrobnější pohled na mapu a zvláště na terén před námi, ukázal že cesta bude namáhavě zdlouhavá, přes mnoho vršků, vršíků, sedel. Bude se táhnout jako dlouhý různě stočený had.  Na závěr cesta vedla po ostrých hřebenech. Výhledy na bájné planiny pohoří Mehedinci byly fantastické. 



Bylo to putování větrné. Mnoho větru. Příjemné bylo, že jsme se moc nepotili. Nepříjemné bylo večerní stavění stanů, rozdělávání ohníčků, vaření, rozhovory a značná večerní zima. Mnoho větru. Větrné sedla, větrné vrcholy, větrné rozhovory, větrná kázání. Poslední den jsme šli, nad námi obloha nahoře bez, slunce pálilo, a my navlečení do všeho co jsme měli na sobě. A bylo nám fajn.




Bylo to putování na hranících lesa. První putování na Vulkánu. Pastviny byly méně kamenité a ostrouhané větry. Listnatý bukový les byl vždy na dosah. Dřeva a vody bylo dost.  Kleč jsme neviděli. Místo ní pokroucené buky, jaké v Čechách nenajdeš. Teprve na Godeanu jsme byli ve skutečných horách – skály, mezi šutry drobná a tuhá tráva, kleč, alpínské louky. 




Bylo to putování rychlé a dlouhé s tradičním koncem. Marně jsem přemlouval vůdce , aby zvolnil. Nasadil krok a zmizel za nejbližším hřebenem. Lid chřadl, kolena se lámala. Nic nepomohlo domlouvání. Chvílemi jsem vnitřně zuřil. Závěr cesty byl fenomenální. Po dlouhé cestě ostrým hřebenem hor Cernej jsme sestupovali na krásnou terasu, s domy, kupkami sena, s ostružinami. Mysleli jsme, že už jsme u cíle. Netušili jsme, že před námi je ještě dlouhý sestup a dlouhá cesta údolím. Jak jsme byli vděční za půlnoční stop. Koupel v Herkulových lázních náladu příliš nezvýšila. Úleva přišla až  ve vznešené Timišuáře.





Zase jedna pohlednice do mozaiky cest. Přes všechny potíže na toto putování budu rád vzpomínat. Soli Deo Gloria.


V Třebové ve finiši příprav na tábor červen 2004 (Měsíc před dalším putováním)

Fotky jsou od Daniele Kuby a Hanky Sturmové - Jeřábkové

středa 28. listopadu 2012

Z ROHÁČŮ NA CHOČ 2002

PUTOVÁNÍ TŘEBOVSKÉ MLÁDEŽE
Tak po neuvěřitelných deseti letech jsem si vzpomněl na nejprůserovatější putování. Tož je je vyhledal v útrobách PC a publikoval. Forky jsem dohledal na internetu, nejsou tedy dobové.
PREHISTORIE
Mezi množstvím předprázdninových emailů se objevil jeden, který mě nadzvedl ze židle. Dušan mně v něm naznačil, že mu nepřipadá poctivé používat na tuto výpravu název „akce mládeže“, když to mládež není. Odepsal jsem mu, že se tato akce stále do šuplíku „mládež“ vejde. Psal jsem mu o duchovním programu (hledej dále v textu!), který tam bude každý den, o lidech, kteří s námi pojedou. Dušan však něco dobře tušil.
PONDĚLÍ – ÚTERÝ 15.7. - 16.7.
Vyjeli jsme v plném počtu. Já, Tomáš Dvořák, Martin Machek s bráchou, Ida Kohoutková, Martin Kotek, Věra Uhlířová. Po spokojeném snězení polárkového dortu jsme vyjeli  tradičním rychlíkem Laborec. Vlak měl mírné zpoždění, které trvale vzrůstalo. Cesta ale proběhla zcela v klidu.
V Liptovském Mikuláši jsme se přesvědčili o řídkosti slovenských autobusových spojů. Po půl hodince čekání jsme se přesunuli do Liptovského Hrádku a po dlouhé době čekání na autobus jsme vystoupili v Pribilině. A pak již vzhůru do hor. Cesta vedla vstříc horským štítům. Bylo vedro. Cesta po tatranské magistrále se poněkud zamotala a tak jsme oklikou došli až k ústí Bystré doliny a odtud do maléhn o sedla s podmáčenou loukou, kde se ukrývala nádherná stará koliba, udržovaná a čistá. Do ní jsme zapadli. Ještě ten den jsme chtěli vyrazit na aklimatizační výpravičku do hor, ale začalo pršet. A tak jsme strávili odpoledne v salaši lehkým klimbošem. Večer jsme měli první biblický program. V noci silně pršelo, kapky bubnovali na střechu, ale nám bylo příjemně.
Druhá ze salaší
Koliba pod Suchým hrádkom - dnes tudy vede svážnice na dřevo a opuštěnost vyrušena.
Kolem nás byl divoký tatranský prales. V duchu jsem se omlouval svým představám o TANAPu s chodníčky, odpadkovými koši a malými bufíky po cestě. Kolem dokola horské smrky, tlusté kmeny i větve, vlhko, mlha. Skoro bych neřekl, že hodinu cesty odtud člověk najde obec s dunící diskotékou a poklidnou kavárnou, kde si mohu dát voňavou kávu Alfredo. Vůně léty očouzených šindelů, prken a roubení však zasahovala mnohem hlouběji do mého srdce a mysli. Ta vůně vrací zpět do dob, kdy člověk byl přírodě blíže a život byl tvrdší. Jaká škoda, že se tu již nepase. Jaká škoda, že jsme za léta změkli a z let minulých tak málo převzali. Ale nakonec – kdo ví?
STŘEDA 17. 7. 
Ten den jsme vyrazili na aklimatizační procházku. Celý den bylo krásně, slunce svítilo, téměř nepršelo. Kolem nás horská a později velehorská příroda. Cestou jsme potkali vesnu (jaro) na malém kousku půdy, kde snad ještě včera ležela sněhová závěj, kočičičky na jívě, kapradí ještě v natáčkách,  vlhká jarní vůně, sintrová koulovačka, to byly pravé zážitky, které mohou dát jen vysoké hory. Na Bystrou jsme vystoupali po poledni. Dále malou hřebenovečkou do Bystrého sedla a Gáborova sedla,  posléze sestup do Ráčkovy doliny.
Bystrá od vrcholu Blyšť
Bystrá
Závěr cesty byl náročný, únava se projevila -  pětadvacet kilometrů je pětadvacet kilometrů. Na biblický program nebylo ani pomyšlení. A v noci opět pršelo.
ČTVRTEK 18. 7.
Vyrazili jsme celkem pozdě do hor.  Už jsme tam chtěli zůstat, ale nedařilo se. Brzy začalo pršet a my jsme zůstali trčet v malém přístřešku v  Jamnické dolině. Pršelo a pršelo. Snaha o biblický program se vytratila do ztracena, neboť se rozhovor zvrhnul a skončil někde u Járy da Cimrmana. Posléze déšť ustal a tak jsme vyrazili. (Před tím jsme s Martinem Kotkem hledali starou kolibu, kterou jsme nenašli.)
Tehdy to byla nová a luxusní chata, dnes je zašlejší, ale stále luxusní
Po několika kilometrech jsme narazili na novou kolibu, postavenou na místě staré. Voněla novotou, uvnitř sucho, čisto, kamna stůl, kastroly, základní vybavenost. Po vlhkém dni sen. Změkčilý putovní lid jásal. Jak jsme se dozvěděli ze zápisů v návštěvní knize, kolibu postavili členové Liptovského urbariátu. Při jedné schůzi konstatovali, že: „pokud se starou kolibou něco neuděláme, tak spadne“. Nově opravená chajda, podobná srubu, byla určena pro nouzové přespání. Tak jsme nouzově spali až do rána, usušili co bylo potřeba, hedonisticky se najedli. Na dokončení duchovního programu opět nezbyl čas a možná i odvaha.
PÁTEK 19. 7.
Konečně vyrážíme do hor. Mraky nad námi lehce stoupají, kolem nás se občas otevřel nádherný výhled na svahy vysokých tatranských štítů. Všude řídce roztrhané mraky.
V Žiarském sedle jsme zastavili a spočinuli. Začíná být chladněji. Při čtení z knihy klasika Martin spatřil v dálce medvěda. Celá výprava je náhle vzhůru na nohách. Bylo to malé medvídě, z dálky vypadající jako králík. Po radostném setkání se zdejší faunou vystupujeme na vrchol Plačlivé, který byl zcela v mracích. Tam potkáváme skupinu z ČCE Bráník. Byl to šok. Svět je malý. Na Plačlivém začíná mlžná a vlhká hřebenovka, která má charakter ostrého skalnatého rozeklaného hřebene. Terén vyžaduje mírné lezecké umění. Kolem nás je šedobílá mlha. Po sestupu do Smutného sedla začíná opět vydatně pršet. Děs. Nálada v družstvu poněkud nerozhodná. Nadšení klesá, vlhko stoupá. Obavy narůstají s každým novým turistou sestupujícím z hřebenovky. Vždy velmi barvitě popisovali cestu po řetězech. Ida má strach ze závratí. Po zralé úvaze nad společnou zdatností družstva sestupujeme k Roháčským plesům. Zde nás opouští Věra, interpersonálně znavená, a v dešti sestupujeme níže. Kousek od turistické značky stavíme tajný promočený tábor. Jsme skryti v mlze, přesto, však se hodně bojíme ochranářů. Večer přestává pršet a tak si s Tomem vaříme jídlo na překvapivě velmi dobré úrovni. Duchovní program pohřbily přívaly vod (i slz).
Roháčská plesa jsou vždy nádherná
Roháčská plesa jsou krajinářsky nejcennější místo celých Západních Tater. Nám se zjevila jako ve snu. Na chvíli nám mlha odhalila jejich krásu a potom ji opět zahalila. Průzračná hladina, ticho, kachny (horské), kamenné chodníčky, zurčící potůčky. Tichá, zádumčivě mlžná  nálada se snoubila s našimi pocity, smutky, nejasností. Co skrývají další dny před námi? Díváme se do dálky. Mlha, mlha, mlha.
SOBOTA 20.7.2002
Ráno se realisticky rozhodujeme, že vyrazíme do Chočských vrchů, které snad budou přívětivější. S Tomášem učiníme poslední pokus dostat se do sedla Baníkovského sedla, ale po chvíli nového deště to vzdáváme. Bylo zle. Vrátili jsme se zpět a pokračovali do Roháčské doliny. Po cestě bylo naše unavené oko i srdce potěšeno krásou vodopádů. V Roháčské dolině už tolik nepršelo a mlha zůstala ve výškách nad námi. Ze Zverovky do Zuberce nás svezl autobus. Příjemná hospůdka nás potěšila, dobré jídlo (halušky, kuřátko apod.) zaplnilo prázdné a unavené žaludky. Další cesta vedla malebným oravským podhůřím do vesnice Huty.
Postupně jsme se zanořili do Chočských vrchů, které nám začaly odhalovat svá skrytá tajemství – vápencové soutěsky, romantické mlýny, ukrytá pastviska, vodopády, vápencové skalní ostrožny, výhledy, romantické kříže a svažité lesy. Po prohlídce mlýnů v Kvačianské dolině, obnovovaných slovenskými ochranáři, jsme se vydali ke vsi Velká Borové a nad ní jsme postavili tábor.
Na čadící borovice u borového nikdy nezapomenu. A tyto borovice jsou foceny opravdu odtud!
Nevýhodou byla borová monokultura v okolí – jediný zdroj navlhlého dříví. Oheň čadil a čudil. Ty tam byly romantické večery. Večer jsme sháněli vodu a nad kouřem vařili večeři. Několikadenní předtucha se začala plnit. Ďábel obcházel tábor v papučích. Na biblický program nebyl čas ani nálada.
NEDĚLE 21. 7. 
Nedělní den je sváteční den, oddělený Bohu. Proto se sluší jej začínat návštěvou kostela. Ráno jsme vstávali po sedmé. Zvony kostela nás volaly k bohoslužbě.
Vesnice za horami, Velké borové
Vesnicí Borové procházely svátečně oblečené babičky v černém a v léty vyšlapaných  lodičkách s modlitebními knížkami v drsných rukách. V kostele nás překvapilo české kázání českého diakona. Tématem kázání byla svátost manželství. Nejvíce mě však zastavila slova: „…po určité době člověk narazí na mez vlastních schopností…“  Prorocká slova. Po příchodu do tábořiště mnohé (ne)překvapil Martin Kotek, který opět z interpersonální únavy odešel svojí cestou. Zůstali jsme jen čtyři. Prý takové husté ponorkové dny na putování přicházejí, nikdy jsem však nezažil v horách rozchod. Snad je mladá generace méně odolná, snad více individualistická. Pocítil jsem potřebu být sám. Odešel jsem do sedla Ostruky a odtud  na Prosečné. Byl to potřebný čas.
Ostruky, zde jsem se vzpamatovával ze všeho dění

Večer jsme se sešli celkem pozdě. Tom začal z dlouhé chvíle zašívat můj spacák. Už se asi strašně nudil. Byl jsem mu však velmi vděčný. Martin s Idou prošli velký okruh a my s Tomem v podvečer vyrazili do Ráztocké soutěsky. Hnání touhou vidět romantickou dřevěnici lidového řezbáře, proběhli jsme celou soutěsku. Naše romantické představy o srubu řezbáře rozptýlila silnice s plechovým chráničem. Za silnicí se nacházel obyčejný dům s typovými socialistickými okny. Před domem a za okny se skvěly prsaté stařeny a vousatí starci.  Po návratu už na biblický program nebylo pomyšlení.
PONDĚLÍ 22. 7.
Ráno jsme jen ve čtyřech věrných sestoupili do Velkého Borového nakoupili po(t)sraviny, abychom neumřeli hladem, a posleze navštívili nádhernou výstavu o kraji za Chočí.
Byla to jedna z nejkrásnějších výstav. Zadarmo, v kulturní chaloupce (domě). Krásné fotografie, slovenské tetiny, dobové fotografie, kroniky. Přes sto výpravných tabulí. Výprava podávala zasvěcenou zprávu o historii, chudobě, zániku i probouzení zdejšího kraje. Jeden z nejsilnějších zážitků naší výpravy.
Při prohlídce výstavy jsem si znovu uvědomil vlastní změkčilost. Byl tam vylíčen zoufalý hlad a bída. Těžká práce – ženy nosily v nůších hnůj, kupy sena, klády z lesa. Muži sháněli práci v Čechách a na Slovensku. Obvykle zasklívali. Děti pracovali, často na nich ležela odpovědnost za celou rodinu.  Šetřilo se, kde se dalo. K vlaku se chodilo čtyři hodiny pěšky. Pokud ženy nedošly vstříc mužům k vlaku včas, muži se opili a propili vše, co vydělali. Hrůzu mi naháněly fotografie vyjadřující vztah  vesničanů k „panáčkům“ – farářům. Ve zbožném úboru  (dlouhých sukních) stáli vedle babiček, které měly nůše plné dříví, a ty na ně zbožně koukaly. Nerad bych takto dopadl. Povzbuzující byl pohled na místního faráře, kterého jsme potkali na cestě z vesnice. Byl v montérkách a pomáhal místním chlapům.
Další cesta vedla přes Prosieckou dolinu a po úpatí Chočských vrchů, přes vesnici Malatiná až do nádherného rozsáhlého sedla s výhledem na velký a mohutný Velký Choč. Večerní tábořiště, kvalitní oheň z kvalitního dřeva, kvalitní jídlo. Ten den jsme naposledy za putování stihli biblický program.
Ostroň z lúky pod Holicou
Někde v této oblasti jsme spali
Bylo to nejkrásnější tábořiště putování. Obrovská louka v plošinatém sedle. Kolem nás kupy (kopce) okolní krajiny. Připadám si jako mezi převýšenými bábovičkami obřích dětí.  Takové jsou Chočské vrchy. Dlouhý hřeben prořezaný  hlubokými bílými vápencovými údolími - kaňony (Kvačianská, Sestrčská a Prosiecká dolina). Všem kopcům vévodila vápencová homole Choče -  magické hory, která vyzývala k zdolání. Každou minutu se pohled mění podle osvětlení zapadajícího slunce, z něhož vidíme jen červánky. Všude dost dřeva, studánka, ve které je vody pro celou Choč. Krásný byl večer v nitru  Choče. Ráno přichází ovce s pastýřem. Chvílemi mizel podivný pocit z celého putování.
ÚTERÝ 23.7.2002
Vyrazili jsme na vrcholný cíl – Velký Choč. Věděli jsme že to bude únavné, a bylo. Cesta stoupala a stoupala, nejdříve smíšenými lesy, posléze po vápencových skalkách, pak klečí a skalami.
Choč - to je vždy výzva
Vrchol však stál za to. Kruhový výhled na všechny strany světa. Po odchodu z Choče nastal čas zmatku, kdy jsme na sebe v sedle vzájemně čekali, leč na různých místech. Když jsme se setkali v sedle Spuštiak, bylo jasné, že nás čeká rychlý sestup. Ida si něco udělala s rukou. Do ružomberecké nemocnice jsme se dostali až večer. Idu přijali výborně, ruku zavázali a zasádrovali, s nadějí brzkého uzdravení. Večer jsme byli zcela znavení. Usínali jsme za zvuků města – vlaky, auta. Přesto jsme spali jako zabití.
Krajina kolem Ružomberku je zvláštní.Připomíná kras a dýchne na vás vzdálená Panonie. Vápencové skalky  a oblé kopečky, cvrčící kobylky, vysušené planiny. Lísky, hlohy, šípky  a vápenomilné rostliny. Kolem jsou však jen kopce a kopce – Choč, Fatra, Tatry. Zvláštní kraj na dně údolí Váhu.
STŘEDA 24. 7.
Poslední den jsme se rozhodli strávit vycházkou na Šíp, který je nejvyšším vrcholem kapesního pohoří  - Šípské Fatry. Za rychlíkový příplatek jsme se svezli pomalým vlakem do kolébky mnohých putování, vesnické rychlíkové stanice Kralovany. Nad ní se tyčí homole Šípu.
Šíp
Po ukrutném stoupání do šikmého svahu se sklonem střechy gotické katedrály se naše skupina již málem zcela definitivně rozpadla. Ale vše nakonec zachránila plošina Podšíp, odkud jsme stoupali dál. Na Šíp jsme nakonec dorazili jen dva. Tomáš a já. Ida s Martinem oddechli na Podšípu. Odměnou byl jižní výhled na Velkou Fatru a na obydlené údolí Váhu. Cesta zpět byla bláznivá, neboť jsme se rozhodli svah seběhnout, což se podařilo Tomovi za osm minut a mně za dvanáct.
Pozdní odpoledne a večer jsme strávili v krásné nacionalistické Žilině. Velmi pozdní večer pak v jedné malé restauraci u vína a při depresivním rozhovoru, ve kterém jsme hodnotili putování. Pozoruhodný závěr. Docela se za něj stydím. Zmocnila se mě vlna trudomyslnosti, jakoby se slily všechny smutné zážitky. Jakoby se mi v růžových barvách zjevily časy minulé, které byly také nesnadné. Jakoby se mi v šedých barvách zjevily poslední tři roky.
Byl  jsem v horách rumunských, slovenských a ukrajinských mnohokrát. Vedl jsem velké i malé výpravy. Snad si namlouvám, že jsem nikdy nevedl tak podivně „vnitřně průserovou“ výpravu jako tuto. Snad to přeháním. Lehký psychický rozklad, odchod dvou zdeptaných(?) či naštvaných (?)členů, tiché či skrývané napětí, hrabání si na vlastním písečku, vyčurané počasí, to vše zakalilo radost z krásy hor i drsné krásy utrpení, které potřebujeme zažít. Na druhou stranu mi Boží zrcadlo opět ukázalo jak moc spoléhám na své schopnosti a zkušeností a málo si uvědomuji, že nad vším je milost Božího požehnání, které když je, je dobře, když není, lid hyne. Nově  jsem si uvědomil, jak jemné je předivo vztahů. Znovu a znovu mi na mysl přichází slova českého jáhna ve slovenské vesnici Velké Borové – „dříve či později člověk narazí na mez vlastních schopností“. Opět jsem narazil, aby se na střepech mých představ začalo konečně odrážet Boží světlo. Je houšť a větší kapky.

Soli Deo Gloria!

V České  Třebové – září – listopad 2002

Na netu publikováno z Frýdku-Místku. Mnohá putování mi tak nějak splynula dohromady, ale toto ne. Dodnes se vracívám k "mezi vlastních schopností".  Dokonce i kázání jsem na toto téma napsal. 
Je třeba říci, že nakonec vše dobře dopadlo. Třebovský sbor kvete, Martin je už doma u Krista, druhý Martin, Tomáš i Ida si užívají rodinného života. Co je s Věrou  nevím. Co je s Martinovým bráchou rovněž ne. 

neděle 18. prosince 2011

Putování po Ukrajině 2005


Toto putování se konalo v červnu v roce 2005. Připomnělo mi je letošní putování v roce 2011, kde jsme procházeli stará místa. 
Fotogalerie z putování je zde. 

Čtvrtek  -cesta na východ
Naše ukrajinská cesta začala těsně po vykonaném kolokviu Petry. Vyrážíme vlakem do Ostravy (zpoždění), v Ostravě Sviňově přestupujeme na další vlak do Žiliny (naštěstí taky zpoždění, takže jsme jej chytili) a v Žilině jsme přestoupili na další IC do Košic (i to mělo zpoždění). Společnost ze Žiliny nám dělali tři chladní smední mnichové, které jsme postupně a s chutí vysáli. Cesta ubíhala velmi příjemně, poklidný hovor, občas spánek, občas humor. Do Košic jsme přijeli s hodinovým zpožděním. Ve vlaku jsme byli uklidňováni, že přípoj do Michalovec chytneme. Opravdu čekal celou hodinu. Do východního rychlíku jsme přestoupili po chviličce zmatku, zaujali pozici v kupé s opilým východňárem pracujícím v Brně.

Na putování se mnou byl Dalík a Petra
Po půlnoci jsme dorazili do krásného města Michalovce, již zjevně vonícím východem. Moderní nádražní hala je posledním požitkem západní kultury. Zjistili ranní odjezd autobusu a odešli spát do místního pole či  spíše bývalého pole. Schovali jsme se jako spiklenci ve  vysoké trávě v jakési staré bažince a usínali za podivného monotónního zvuku místní továrny, který se mísil se zvuky bodavého hmyzu. Teplo. Podivný industriální neklid.

Pátek - Užgorod a cesta na východ
Ráno jsme povstali celkem křepce, nastoupili do autobusu a vyrazili směrem na Ukrajinu. Na ukrajinských hranicích nebyl žádný problém, sličná celnice s rudými rtěnkovými ústy, podobná letušce, od nás vybrala imigrační karty (papír lepší než toaletní, ale horší než noviny - toť karta) a my se objevili v krásné zemi, která kdysi byla naší zemi.
Užhorod je dnes krásnější, že jsem ho znal před deseti léty, když jsem na tuto posvátnou půdu vstoupil poprvé. Hala nádraží však zůstává stejná i záchody jsou stejně páchnoucí a autobusy stejně děsivé. Mezi nimi však postávají i nové kousky, především moderní minibusy pro deset a ž patnáct lidí - taxi. Je pohodlnější a rychlejší, avšak romantika východu je v háji. Čekání na autobus jsme si zpříjemnili jedním pivem značky Oboloň a hlavně tarankou - slanou a mastnou rybou. Chuť taranky se pro nás na další dny stala velmi lákavou. Autobus jel brzy. a cesta byla úžasná. Vedro, plno těl. Na každé křižovatce stojí zástup stopujících lidí. Autobus zastavuje lidi nastupují a vystupují. Kolem cesty vidíme u silnice stolky a místní lidé prodávají jahody, třešně, jakousi limonádu a všudypřítomné zelí. Autobus je plnější, výpary z výfuku začínají být únavné. Rozdáváme bobbóny lidem v autobusu, a těšíme se na konec. Vždy nejhorší chvíle nastává když autobus jede na místní nádraží. Vždy tou nejhorší cestou, plnou neuvěřitelných děr a výmolů. Konečně se blíží konec útrap. Blíží se cíl naší cesty Vělkyj Byčkov. Vystupujeme poblíž bývalé modlitebny Jednoty českobratrské. S Dalimilem jdeme na místní kofe a potom na nákupy -  půl kila levných výborných jahod a slaninu a nezbytný bílý východní chléb. Petra mezi tím spí v plechové čekárně. Po obědě skládajícího se z jahod a buchet vyrážíme směr sever. Přecházíme hřebínek po silnici. 
Cestou potkáváme cestáře, který natíral olejem ocelová lana natažená mezi čerstvě bíle natřenými patníky, které původně byly betonovými pražci.


V sedle uprostřed lesa se objevila planina s lesní křižovatkou. Brána do lesa byla krásně zdobně vyřezávaná a vymalovaná.


V okolí velké plechové malované tabule připomínající turistům, že jsou v lese. Na tabulích originály maleb z karpatské přírody - jelen, vlk či medvěd v nejrůznějších podobách - na větvi, u potoka či na skále. Vedle malované brány stála koliba ve stylu dřevěných kruhových kostelíku. Ze střechy se kouřilo. Nesměle nahlížíme dovnitř. Ve středu hořící vyvýšené ohniště, v temnotě a kouři vidíme dřevěné koje s posezením. Vejdeme dovnitř a potom plaše odcházíme. V tom se za námi ozve milí mírně ječivý a zvoucí hlas mladé ženy. Zve nás dovnitř k obědu. Neodoláme a dáváme si opět tatranku. Tentokrát ve větším provedení. Ženy nám ji ochotně nařezali a k tomu jíme bílý chléb. Vše zapíjíme Oboloněm. Atmosféra je fantastická. Cena poněkud vyšší, ale moc se nám tam líbilo. S nadšením pokračujeme dál.
Za hřebenem nás čeká Srednoje Vodňaně. Krásná rozsáhlá vesnice (jako každá v tomto kraji) uprostřed nižších hor. Bádáme v mapě kudy jit, hledáme domeček milé sestry, která mi před dvěma roky nabízela dceru. Nenašli. V prostřed děrevni (vesnice) potkáváme děvčata oblečená podle poslední mody. Šla za námi a spěchala na dunící diskotéku. Je to celkem kontrast k okolí, ale později jsme si na tyto do očí bijící kontrasty zvykli.
U starých chudých lidí (muž se silnými starými brýlemi) bereme vodu a míříme do hor. Přecházíme typickou východní lávku zkonstruovanou z toho  co se našlo v okolí - prkna, zbytky beden, kámen a pobřežní pařez.


Stoupáme po pastvinách. Až s trapnou úzkostí sleduji zda je louka kosená či ne. Na kosení je závislá kvalita místní krajiny. Zatím je téměř všude ručně kosena. Ale jsou už místa, která pustnou. Po cestě potkáváme horského chlapce vedoucího krávu s pastvy. Je zjevně jiného založení než zmalovaná děvčata níže. Na sobě má pouze typické černé tesilové kalhoty, tělo opálené a vyzáblé, kratičké vlasy a v obličeji zcela, zcela utrápený, možná  upracovaný. Snad nikdy jsem neviděl tak utrápený obličej asi tak patnáctiletého chlapce. V podvečer se k nám vrátil. Sebou měl malou sestřičku a v ruce láhev mléka. Slíbil, že přinese další. Vrátil se s další petkou mléka a sestřička přinesla lesní jahody. Nic za to nechtěli. Utrápeně na nás hleděl, vzali si jakoby ze slušnosti trochu bonbónů a zmizeli. Utábořili jsme se na hřebínku. Byl porostlý nejčastěji lískou, habrem. Hřeben nám připadá opuštěný. Trochu prší. 

Sobota - další putování podhůřím
Ráno jdu na obhlídku okolí. Noční a ranní zvuky prozrazovaly, že nejsme tak opuštění, jak se zdálo. Za několik metrů širokou hradbou křovin se nachází krásný vzrostlý sad, dům, štěkající psy, studánky, oboroh, křičící děti a hlavně hospodář využívající ranní rosy a deště ke kosení. Pod chalupou, za další hradbou křovin, další chalupy. 
Vyrážíme. Louky zatím neposečené, občas prší, jsme navlhlí. Zamířili jsme do zapadlého údolíčka. Zde už zřejmě nastal ústup obdělávání půdy. Našli jsme malý nedávno opuštěný domeček s malým oborohem, kde hnila tráva. Odtud potom nekosenými loukami ve ztraceném údolí k dalšímu domečku. Parcely byly rozdělené živými ploty. Po čase opět obdělané louky, cesty políčka a brzy sestupujeme do další vesničky. Odpočíváme u patníku, který zřejmě označuje hranici lesa či pozemků. Při odpočinku nás zve jedna paní do obchodu. Obchod je tu zřejmě u každého domu. Malá dřevěná špinavá kůlna, před obchodem neskutečně smrdící žena. Nakonec kupujeme chléb a vodu a pokračujeme na další hřeben. A před námi jsou ještě další tři, což zatím nevíme.   
Putujeme krajinou kterou miluji. Domečky, sady, zahrádky, oborohy, fazole na vysokých tyčkách, bramborová políčka.


Vrcholem je malá chaloupka, celkem vysoko v horách. Kolem karpatské převýšené špičaté kupky sena s tyčkou uprostřed. Odpočíváme, čůráme do krajiny, malujeme. Za chvíli přichází stařík, přisedne k nám na pokosenou již žlutavou louku a začne vyprávět. Zážitky z života, z první republiky, z války. Již šedesát let žije v této chaloupce. U chaloupky je oboroh a studánka.



Jdeme na návštěvu. Stařík zavázal krávě nohu a vyslal ji na pastvu. Sama věděla kudy jít.


U domku je krásná bujná zahrádka a na stěně rostla popínavá růže. Stařík na ni hrdě ukázal. Potom se obrátil na stařenku a zeptal se ji, kterou růži může utrhnout dívčí části naší výpravy. Daroval ji Petře. Bylo to úžasné. I uprostřed tvrdé práce a těžkého života si tento člověk  zachoval smysl pro krásu. Technika proniká i sem, na tyčce oborohu byla zavěšená anténa.
Stařec se smál, když jsme mu řekli, že chceme dnes dojít do Kobylevskouj poljany. Věděl proč. Cesta vedla po hřebíncích do dalšího hlubokého karpatského údolí ve tvaru písmene V.



Na dně údolí nevede cesta, jen divoký potok. Ale i tady je k našemu překvapení život -  psy, políčko, boudička, posečená louka. Říčka neregulovaná, nátržné břehy a široké koryto svědčilo o tom, že voda teče každý rok trochu jinak. Odtud jsme se vydali přímo vzhůru k hřebeni. prudké stoupání. Potom narážíme na loučku, cestu a potom širší cestu. Stmívá se, jsme překvapeni, že i poměrně vysoko nacházíme plůtky a cesty k pastvinám. Táboříme na hřebeni, děláme oheň. Natahujeme budíky, protože chceme stíhat bohoslužby. 

Neděle  - den ve společenství
Sestup byl dlouhý a umořující. Nečekaně se prodlužující. Vždy, když se zdálo, že jsme na dně údolí, ukázalo se, že je to pouze další terasa. Smiřujeme se s tím, že přijdeme až na konec bogosluženie. Nakonec probíháme Kobylevskou poljanou k modlitebně. Od přívětivého občana zjišťujeme, že bohoslužby začnou za hodinu. Klasický problém místních časů - dodnes nevím, zdali začátek v 9,00 bylo v Kijevském, moskevském či místním čase.

Lidé jdoucí na bohoslužby
Při bohoslužbách se setkáváme s milými přáteli. Zpíváme, nasloucháme třem kázáním, stichotvoreniam. Lidé jsou milí a rozebírají si nás do rodin. Já jdu k dávným přátelům - bratru Hartovanci. Zjišťuji, že stále odmítá účast na nedělních bohoslužbách. Je mi z toho smutno. Je bývalý kazatel. Ach jo. Potom hledám Petru s Dalíkem. Našel jsem je ve sklepní místnosti s mladíky v družném hovoru. Přidávám se. Potom se dáváme na dlouhou cestu pěšky údolím. Je vedro a jsme umořeni. Chytáme stop, jedeme v neskutečně narvaném autě, batohy jsou uloženy v otevřeném kufru. Potom pokračujeme ztichlým nedělním Byčkovem k PavLjukům. 
Najednou nás přepadl chmur. Únava, nedělní splín, divný člověk u pomníku, tvrdé rozbité betonové chodníky. Vedro. V takovou chvíli je třeba něco udělat. Téměř leklí jsme došli k Pavljukům. K našemu překvapení tam nacházíme br. Hecka, sestru Čeňkovičovou, Dostálovou a veselou náladu. U kávy, jídla ve společenství splín mizí. Večer nás přelaskavý brattr Pavljuk odvezl do osada Kostelivky. Cestou byl veselý, troubil na celníky a stále nám hledal vhodná místa k přespání, nejlépe camp se smrdutým záchodkem. Nakonec jsme se dojemně rozloučili v Kostelivce. Nachází se  na dně hlubokého údolí  řeky Tysy sevřené v údolí. Na zblácené a ztemělé  cestě potkáváme dívku v diskooblečku s obličejem ozářeným mobilem. Kličkovala mezi kalužemi. Spíme v chaloupce, která je skladem habrového listí. Splín je dávno pryč. Díky Bohu.



Pondělí - do hor!
Ráno jsem vstal dřív a prohlédl si Kostelivku. Je úžasné, kolik se domů se vejde na malý prostor. Jak umě jsou obhospodařeny i nejprudší svahy. Všude domečky, půtky, pastviny a políčka.

Nádherná krajina v Kostelivce, obdělávaná jak to jen jde

Shluk domků  v Kostelivce
Postupujeme pohodovou cestou úzkým a krátkým údolíčkem.  Cesta se zdá jako pohodová, ale během několika metrů se stává doslova více než neschůdnou. Kdysi byla schůdná, svědčí o tom četné zbytky obdivuhodné, zřejmě prvorepublikové cesty. Dá se jít jedině potokem přes vodopády.



Ve velmi krátkých intervalech mezi vodní cestou  narážíme na zbytky mostů, což vypadá jako znět klád, stromů, keřů a skal. Petra v sukni se vyjímá velmi pěkně. Na jednom místě s Dalíkem neodoláme a zanořujeme se do zpěněných vod četných bidetárií. Další cesta je podobná a namáhavá. Konečně prudký potok   stoupáme dalším korytem vzhůru. Po čase nám docházím že je to stará cesta, proměněná v koryto. Nakonec najdeme jednu bývalou normální cestu, dokonce i loveckou chatu, zbořenou a shnilou, což zdůrazňuje pocit opuštěnosti. U domečku další cestu ztrácíme a postupujeme dál cestou necestou stoupáme výš a výš. Nakonec stoupáme po skalnatém hustě porostlém hřebínku. Nevymýšlím si, když řeknu, že úhel stoupání je blízko pravému úhlu. Nakonec jsme opět v lese a slyšíme psy. Brzy jsme vyšli na pastvinu, v dálce vidíme salaš chytající se na sezonu, nacházíme cestu a putujeme směrem k popu Ivanu Maramurešskému.

První pohled na Pop Ivan Maramurešský
Cesta ubíhá velmi příjemně, debatujeme o holandských zažitcícch Petry. Pod horou hodně fouká, děláme oheň na více pokusů a nakonec zalézáme do spacáků. Poryvy větru nám dávají dobrou noc. 

úterý - na hraniční hřeben
Stoupáme bez batohů na Pop Ivan Maramurešský.



Fotíme se a koukáme kolem. Směrem na jih - Rumunsko na sever Ukrajina.



Celý Pop Ivan je porostlý sytě růžovými rododendrony. 


Ne nadarmo se svahům říká zahrady Popa Ivana. Boží zahrada, kterou nenavrhnul žádný studovaný architekt. Postupujeme dále po východním svahu - zde je jaro, četná sněhová pole, plesa a plíska, nízké poléhavé keře, z čerstvě puklých pučí listí. Cesta je opět velmi namáhavá a zdlouhavá. Dva kilometry jdeme půl dne.


Nohy bolí od stálého udržování rovnováhy na šikmém svahu a od brždění. Klesáme k viditelné hraniční cestě. I ten poslední kousek je šílený. Potom však nastává ráj. Hraniční cesta lemovaná zbytky ostnatého plotu a barevné hraniční patníky. Cesta je široká místy až čtyři metry.


Nepotkali jsme jediného hraničníka, ba ani člověka - krom jednoho Rumuna s koněm, zřejmě překupníka. 
Jako zázrakem se nám zjevuje, mimo hranici a hřeben, chata. Večer se nám zdá jako lovecká, ráno jsme pochopili, že je to chata pohraničníků.


Večerní sny, opuštěnost, oddychování přátel, dojmy, vše se mi mísilo v noci v hlavě. Najednou jsem ucítil prudkou ránu a světlo před očima. Děs, úlek, šok. Spadnul na mě Dalimil. Jako slušný chlapec, omluvil se, a spal dál. Já už moc ne.

Středa - po hraničním hřebeni
Ráno postupujeme tvrdě dál směr pop Ivan Černohorký. Cesta je hodně zdlouhavá - kopce a kopečky. Časté jsou výhledy do Rumunska.

Výhled do Rumunského Maramureše - hora Pietroš - jeden z mnoha Pietrošů v Karpatech
U velké hory tvaru zvonu  opouštíme státní hranici a celkem jsme si oddechli. Procházíme nižším spojovacím hřebínkem a jsme překvapeni nečekaným množstvím podvršků a sedýlek. Mírně prší, ztrácíme cestu. Nakonec táboříme na poničené cestě, děláme oheň. Je veseleji. Ušli jsme kus cesty. 

Čtvrtek - na Pop Ivan Černohorský
Ráno stoupáme. Vedou nás hraniční československo-polské patníky. Před námi se zjevuje legendární hora Pop Ivan Černohorský. Je nám stále blíž a blíž, poslední fáze cesty je po velkých kamenech.


Pop Ivan je pro mě legendární horou. Zamiloval jsem si ji od prvního pohledu. Rozložitá, s výrazným vrcholovým akcentem. Na vrcholu se nachází velká rozpadlá stavba observatoře. Z dálky vypadá jako tajemný hrad v karpatech. Je větrno a temno.


Na vrcholu mladí vědci měří rychlost a větru. Své stany mají na plácku před budovou. Vítr sílí a mizíme v mračnech.


Jíme čokoláda a oblíkáme se všechny věci. Stále je zima. Jsme schováni snad v jediném bezvětrném místě. Po zralé úvaze horu opouštíme a znovu klesáme. Hned pod horou je tepleji a příjemněji. Klesáme řídkým klečovým a později smrkovým lesem, ve kterém se nejspíše občas pase. Povídáme si o muzikálech. Scházíme do sedla, kde potkáváme baču a ovce. Zrovna přitáhl. Bača podal ruce mě a Dalíkovi, Petřu nevnímal. Navštívili jsme bačoviště na přepasené louce. byla to chatrč. pravdě podobně si ji doopraví.



Bačové ukázali cestu a my sestupovali, bavíc se o genterových studiích.
Táboříme už hodně dole v údolí, vedle cesty. Cestou zjišťujeme snahu o zcivilizování  zdejší divočiny. Každé údolí je označeno názvem na kýčovité tabuli, dokonce i studánky jsou značeny. Obzvláště mě zaujal překrásný vyřezávaný vchod do obyčejné lesní školky.


Večer nás překvapil světlomet auta - poslední náklaďák. 

Pátek  - zpět do civilizace
Ráno scházíme do vesnice. Chytáme autobus. Cesta je východním zážitkem. Autobus je ve značně zničeném stavu, sedadla rozdrbaná a špinavá, dveře se nezavírají. Autobus si to hasí údolím. Cestu nemáme moc možnost sledovat, neboť jsme natlačeni jeden na druhým. V Rachově kupujeme občerstvení a mizíme v dalším autibuse. Je trochu lepší, ale stejně je šílený. Nejhorší je smrad z nafty, oleje a výfukové plyny. Řidič o nás však dojemně pečuje a váží si, že s ním jedeme. V Užgorodě začíná čas loučení. Loučím se s Dalíkem a Petrou. Nasedaji do pěkného autobusu a mizí za hranicí. 
Já jsem najednou osaměl. Dlouho jsem necítil takový pocit osamění. Zřejmě to bylo hezkým společenstvím. Sám. Nasedám do taxiku pro deset osob a jedu do Mukačeva.


S batohem procházím celé město, hledám spoje do Svaljavy, hledám bratry, abych zjistil kontakt na bratra Kondora. Dávám si boršč se smetanou. Odpočívám, myju se u řeky. Zdejší řeka je přirozeným centrem. V řece někteří perou prádlo. Hlavně se koupou. Hodně dětí, děvčata kluci se noří do celkem čistých vod neregulovaného koryta.  K večeru odcházím do podivné zahrádkářské kolonie přespat. Stavím stan, cítím se bezpečněji. Usínám neklidným spánkem a plánuji další den. 

Sobota - Mukačevo a Svaljava
Ráno vyrážím do města a toužím navštívit tržnici. Tržnice byla asi jedním z největších zážitků. Velká hala plná vynikajících čerstvých a zdravých produktů, v okolí haly totéž. Sazenice celeru velké jako malé stromky, hromady třešní, které kupující stále ochutnávají, rajčata, cukety, zelí, okurky, Uvnitř oddělení masa (drahé) mléka, smetana, sýry. To vše prodávají temperamentní a přátelské ženy. Neodolám a znaven kupuji jedno preso  presované presovačem z dob Marie Terezie.  Mladá žena vezme za mohutnou dřevěnou páku  délky asi čtyřicet cm a presuje. Kupuji kilo rajčat a langoše, popíjím kávu a je mi moc fajn. Potom kupuji sýr, špek, vařečky, semena fazolí. V bočních uličkách leží na zemi textil - šátky, prádlo - asi domácí výroba. Popíjím kvas, kterého je zde hodně. Příjemné pití, je ho hodně, je levné, je chladné, není moc sladké.

Mukačevo je město, kam už zjevně dosáhla civilizace. Krásné obchody, dlažby.  Odpoledne nasedám do električky a jedu do Svaljavy. Sedadla dřevěná, lidí plno, vedro. Ve Svaljavě hledám baptisty. Poznávám snad všechny církve ve Svaljavě. Je mi zle z množství nespolupracujících křesťanů. Nakonec se dostávám k baptistce, která je nadšená, ukazuje fotky, napustila mi vanu. Nakonec přijíždí bratr Kondor a užívám si společenství. Jíme, povídáme s bratrem starším. Líbí se mi jejich opravdovost a zapálenost pro Krista a službu.

Neděle - voskresenie a cesta domů
Ráno prožívám bohoslužby kde kážu, potom oběd a potom odjíždím autobusem do Užgorodu.
Ještě stará modlitebna ve Svaljavě
Hned přestupuji na další autobus. Za dvě hodiny jsem v Michalovcích. Přestupuji na vlak do Košic a šinu se krajinou. V Košicích rychle přestupuji do rychlíku. V kupé sedím s bývalým průvodcem v Rusku. Dlouho povídáme, potom usínáme. Nad ránem přijíždím do Třebové. 
U Kysaku sejm se díval na vysoké kopce - karpatské homole. Při pohledu na ně se cítím syt hor. Jsem rád, že sedím ve vlaku a vracím se domů. Bylo krásně na Ukrajině. 
Soli Deo Gloria - samému Bohu budiž sláva.