Ešusovník

Ku příležitosti letošní výpravy do Rudohoří uveřejňuji dávný text i dávné fotografie mého milého vedoucího Tomáše Veselého - Šuma.  Text byl psán pro brněnský časopis Kompas na přání mého tatínka. Pochází někdy z toku 1999. 

Když je hlava unavená, je velmi příjemné lehnout si a přes křehký most vzpomínek přejít údolí času a vrátit se do starých dobrých dob….

To byly časy. Komunisté slídili po tajných skautských oddílech  a pro naší mládež připravil Pán Bůh karpatský oblouk, aby v něm po desetiletí našla svoji skrýš.

Bezpochyby kultovním místem pro mládež a dorost našeho společenství bylo Slovenské rudohoří (jediné pohoří, které dnes můžete projít, aniž byste byli v Národním parku či chráněné krajinné oblasti). Stačí se jen připomenout názvy a hned se  vybaví atmosféra plných dní – Margecany – špinavá blízkost východu, Alvinin pramen – tajemná štola dávající vodu, lázně Štos – osvěžující bazének s vodotryskem, Osadník – jižní lesy a kultovní místo mládeže a dorostu – tábořiště pod Osadníkem.

Vzhledem k tomu, že mi zadavatel článku – můj tatínek – připomněl, že mé vzpomínání má míti duchovní rozměr,  rád připomenu jednu z mnoha nádherných příhod, která mi splývá s Rudohořím.

Začalo to na mém prvním puťáku do Rudohoří. Putování bylo fascinující. Krása společenství spolu s krásou přírody se zapisovali na věky do mého srdce a paměti. Po týdnu trmácení jsme došli na tábořiště pod Osadníkem. Rozlehlé tábořiště se všem líbilo. 

Přílet sovětského letce, v pozadí naše bájné tábořiště.

Ti starší z nás si rychle připomněli staré dobré časy, kdy zde v minulosti s mládeží i s dorostem pobývali. Šum dokonce našel starý ešusovník, který minulé „generace“ mládežníků zakotvili u ohniště, aby na něj věšeli své  ešusy. Byl značně seschlý polehával  a nebylo na něm mnoho větviček, na které by nové generace mohli věšet své ešusy. 

Jiří kořínek se opírá o onen ešusovník - alespoň podle mé hypotézy. Píše se rok 1989

Šum vyrobil větvičky nové a zapustil je do starého ešusovníku. Pro mě to bylo něco nádherného. Dýchla na mě historie naší mládeže, historie sboru. Bylo navázání na generace, nové návraty na stará místa… Nevím, kdo to prožíval podobně… Když jsem odjížděli, obnovený ešusovník stál jako strážce tábořiště a čekal na další generace. A čas šel dál a dělal své kotrmelce.

Bájné tábořiště pod Osadníkem v roce 1978. Ešusovník je viditelný. Plátěné stany, které krásně nasákly vodou. Tyčky a kolíky se k nim dělali na každém místě znovu a znovu. Skoro každý kluk musel mít sekeru a ovládat ji. 

Tentokráte po létech mládež vyrazila do Slovenského rudohoří. Šli jsme z opačné strany k tábořišti pod Osadníkem. Čím blíže jsme byli tím větší vzrušení se mě zmocňovalo, vzpomínky vřely. Zase doma. Staré dobré tábořiště. Hledám starý ešusovník. Ležel.Trochu nahnilý. Již téměř bez větviček  K překvapení mnohých jsem se jal pahýl zprovozňovat. Našel jsem v něm dírky po  Šumově noži i nějaké staronové věšáčky. Ostatní moc nechápali. Byli důležitější věci. Rozhovory o křtu nových mládežníků, kteří mohli uvěřit. Stál jsem o to, aby pochopili, jak důležité je podávat si ruku s minulostí. Myslím si, že přece pochopili. Za pár dní přišel čas odchodu. S podvečerem se mládež sbalila pokračovala dál. A ešusovník opět osaměl. Kdy se sem vrátím…?. A čas dělal své kotrmelce.

Dorost opět vyrazil do Rudohoří. Již ve zcela nové sestavě. Já se stal již pamětníkem, nikoliv obdivovatelem nových věcí. Byl to nebeský puťák. Opět krásné společenství, chytání maličkých lištiček, blikající světlušky v lesích, vůně lásek se linula kopci.

Bájný puťák v roce 1995 a já v roli nejmladšího vedoucího. Měl jsem na starost duchovní program o chytání lištiček maličkých, co škodí na vinici.  Vlevo Jiří Kořínek a vpravo Tomáš veselý-Šum.

Naše veselá kopa.

Opět jsme došli na staré dobré tábořiště pod Osadníkem. A já se rychle začal shánět po ešusovníku, abych opět navázal na generace. Stále tam byl. Shnilý, rozpadlý. Ale kousek byl ještě funkční. Marně jsem Šuma přesvědčoval, aby jej zprovoznil. Zasadil jsem pahýl opatrně do trávy. Vedle něj Šum postavil nový. Zcela nový. Rozložitý  a košatý. Starého ešusovníku, tedy spíše kousku shnilého dřeva, si již nikdo moc nevšímal.

Za rok, jsem to nevydržel a toužil se vrátit na místa, kde jsem prožil nezapomenutelný čas. Byl horký den. Procházel jsem ze Štosu do Hačavy. Nemohl jsem jinak než se podívat na starý ešusovník. Ležel rozložený na několik kousků.. Když jsem je vzal do ruky rozpadli se. Mnoho zim a jar se na něm podepsalo, červi jej provrtali, mravenci vyžrali  Ani mé věčné zasazování do půdy mu moc neposloužilo, spíše každý rok jeho život zkrátilo. Vzal jsem z něj kousek a odnesl jsem si jej domů. Doma jsem část dal Šumovi a svoji jsem časem, jak to bývá u mě zvykem, ztratil.

Asi měl tehdy Šum pravdu, existují přece jiná pohoří a tisíce ešusovnků tam čeká na nové putovníky. Asi stačí jen to co máme utkáno v paměti a srdcích. A i s tím máme problémy a chceme se vrátit tam, kam se již nikdy nevrátíme. Vždyť jsou nové ešusovníky. Kázání tohoto káže o mnohém. Kdo slyší rozuměj.

A tak honem zpět po mostě paměti přes údolí času do dnešního dne. Hledat nové ešusovníky.

 

Krajina slovenského krasu. Zde jsem začal poprvé vnímat tajiny karpatských jádrových pohoří, které jsou z vnějšku tvořeny masami vápence, dávného příkrovu, který pukl a karpatské hory vystoupily ze dna moří.