Ku příležitosti letošní výpravy do Rudohoří uveřejňuji dávný text i dávné fotografie mého milého vedoucího Tomáše Veselého - Šuma. Text byl psán pro brněnský časopis Kompas na přání mého tatínka. Pochází někdy z toku 1999.
Když je hlava unavená, je velmi
příjemné lehnout si a přes křehký most vzpomínek přejít údolí času a vrátit se
do starých dobrých dob….
To byly časy. Komunisté slídili
po tajných skautských oddílech a pro
naší mládež připravil Pán Bůh karpatský oblouk, aby v něm po desetiletí
našla svoji skrýš.
Bezpochyby kultovním místem pro
mládež a dorost našeho společenství bylo Slovenské rudohoří (jediné pohoří,
které dnes můžete projít, aniž byste byli v Národním parku či chráněné
krajinné oblasti). Stačí se jen připomenout názvy a hned se vybaví atmosféra plných dní – Margecany
– špinavá blízkost východu, Alvinin pramen – tajemná štola dávající
vodu, lázně Štos – osvěžující bazének s vodotryskem, Osadník –
jižní lesy a kultovní místo mládeže a dorostu – tábořiště pod Osadníkem.
Vzhledem k tomu, že mi
zadavatel článku – můj tatínek – připomněl, že mé vzpomínání má míti duchovní
rozměr, rád připomenu jednu z mnoha
nádherných příhod, která mi splývá s Rudohořím.
Začalo to na mém prvním puťáku do
Rudohoří. Putování bylo fascinující. Krása společenství spolu s krásou
přírody se zapisovali na věky do mého srdce a paměti. Po týdnu trmácení jsme
došli na tábořiště pod Osadníkem. Rozlehlé tábořiště se všem líbilo.
![]() |
Přílet sovětského letce, v pozadí naše bájné tábořiště. |
Ti starší
z nás si rychle připomněli staré dobré časy, kdy zde v minulosti
s mládeží i s dorostem pobývali. Šum dokonce našel starý ešusovník,
který minulé „generace“ mládežníků zakotvili u ohniště, aby na něj věšeli
své ešusy. Byl značně seschlý polehával a nebylo na něm mnoho větviček, na které by
nové generace mohli věšet své ešusy.
![]() |
Jiří kořínek se opírá o onen ešusovník - alespoň podle mé hypotézy. Píše se rok 1989 |
Šum vyrobil větvičky nové a zapustil je do starého ešusovníku. Pro mě to bylo něco nádherného. Dýchla na mě historie naší mládeže, historie sboru. Bylo navázání na generace, nové návraty na stará místa… Nevím, kdo to prožíval podobně… Když jsem odjížděli, obnovený ešusovník stál jako strážce tábořiště a čekal na další generace. A čas šel dál a dělal své kotrmelce.
Tentokráte po létech mládež
vyrazila do Slovenského rudohoří. Šli jsme z opačné strany
k tábořišti pod Osadníkem. Čím blíže jsme byli tím větší vzrušení se mě
zmocňovalo, vzpomínky vřely. Zase doma. Staré dobré tábořiště. Hledám starý
ešusovník. Ležel.Trochu nahnilý. Již téměř bez větviček K překvapení mnohých jsem se jal pahýl
zprovozňovat. Našel jsem v něm dírky po
Šumově noži i nějaké staronové věšáčky. Ostatní moc nechápali. Byli
důležitější věci. Rozhovory o křtu nových mládežníků, kteří mohli uvěřit. Stál
jsem o to, aby pochopili, jak důležité je podávat si ruku s minulostí.
Myslím si, že přece pochopili. Za pár dní přišel čas odchodu. S podvečerem
se mládež sbalila pokračovala dál. A ešusovník opět osaměl. Kdy se sem
vrátím…?. A čas dělal své kotrmelce.
Dorost opět vyrazil do Rudohoří.
Již ve zcela nové sestavě. Já se stal již pamětníkem, nikoliv obdivovatelem
nových věcí. Byl to nebeský puťák. Opět krásné společenství, chytání maličkých
lištiček, blikající světlušky v lesích, vůně lásek se linula kopci.
![]() |
Bájný puťák v roce 1995 a já v roli nejmladšího vedoucího. Měl jsem na starost duchovní program o chytání lištiček maličkých, co škodí na vinici. Vlevo Jiří Kořínek a vpravo Tomáš veselý-Šum. |
![]() |
Naše veselá kopa. |
Opět jsme došli na staré dobré
tábořiště pod Osadníkem. A já se rychle začal shánět po ešusovníku, abych opět
navázal na generace. Stále tam byl. Shnilý, rozpadlý. Ale kousek byl ještě
funkční. Marně jsem Šuma přesvědčoval, aby jej zprovoznil. Zasadil jsem pahýl
opatrně do trávy. Vedle něj Šum postavil nový. Zcela nový. Rozložitý a košatý. Starého ešusovníku, tedy spíše kousku
shnilého dřeva, si již nikdo moc nevšímal.
Za rok, jsem to nevydržel a
toužil se vrátit na místa, kde jsem prožil nezapomenutelný čas. Byl horký den.
Procházel jsem ze Štosu do Hačavy. Nemohl jsem jinak než se podívat na starý
ešusovník. Ležel rozložený na několik kousků.. Když jsem je vzal do ruky
rozpadli se. Mnoho zim a jar se na něm podepsalo, červi jej provrtali, mravenci
vyžrali Ani mé věčné zasazování do půdy
mu moc neposloužilo, spíše každý rok jeho život zkrátilo. Vzal jsem z něj
kousek a odnesl jsem si jej domů. Doma jsem část dal Šumovi a svoji jsem časem,
jak to bývá u mě zvykem, ztratil.
Asi měl tehdy Šum pravdu,
existují přece jiná pohoří a tisíce ešusovnků tam čeká na nové putovníky. Asi
stačí jen to co máme utkáno v paměti a srdcích. A i s tím máme
problémy a chceme se vrátit tam, kam se již nikdy nevrátíme. Vždyť jsou nové
ešusovníky. Kázání tohoto káže o mnohém. Kdo slyší rozuměj.
A tak honem zpět po mostě paměti
přes údolí času do dnešního dne. Hledat nové ešusovníky.