Mirek Palát - muž, který objevoval krásu evangelia.

 V tichosti a jakoby zdánlivě bokem církevního světa zemřel kazatel Mirek Palát, ordinovaný kazatel Církve bratrské, pro mě mimořádná a až tajemná osobnost. Někdo jakoby z jiného světa. 

Muž vroucího vztahu k evangeliu Pána Ježíše Krista, který řekl:  „Kdo věří ve mně, proudy živé vody potečou z jeho nitra.“ Ze srdce Mirka ke mně proudil pramen neskutečně čisté, až destilované živé vody evangelia.

Když jsme spolu naposled seděli v kapli Masarykova onkologického ústavu, zpívali jsme píseň „Ó Pane, přijmi oběť chvály“. Po chvíli jsme došli k pasáži: „Když zhasly všecky hvězdy klamné | za noci v branách hrobových, | ty v oběť dal jsi život za mne, | na sebe vzals můj těžký hřích. | Tvá krev, tvé přehluboké rány | jsou schránou mojí jedině | a otevřou mi nebes brány | z milosti v smrti hodině.“ Při poslední větě Mirek až v úžasu vydechoval: „To je krása, to je taková krása.“  Ano, Mirek mi svým zjevem i svými slovy ukázal na krásu evangelia.

Kaple MOU (někdy vlevo sedí Mirek, není vidět)

Mirka jsem znal od svých dorosteneckých let. Byl na zhruba půl roku kazatelem v Brně, zastupoval za kolegu. Z této doby vzpomínám na jeho kázaní »O koukolu a pšenici«. A díky jeho výkladu si dodnes pamatuji, že koukol je ve skutečnosti jílek mámivý. Už tehdy bylo o Mirkovi známo, že je jazykově velmi zdatný. Jeho angličtina se vyznačovala brilantností. Ale nejen „english“. Cestou do Rumunska se pouhým listováním v rumunské konverzaci naučil celkem slušně domluvit jazykem „dágů“, což nám bylo v horách velmi užitečné. Mimo jiné se naučil otázku: „Jste křesťané?“ A tak jsme se, díky jemu, uprostřed hor, spřátelili se skupinou mladých rumunských věřících.

Mirek (zcela vlevo) na puťáku s mládeží v Rumunsku

Naše cesty se potkaly v mé pozdní pubertě. Bylo mi sedmnáct. Studoval jsem střední školu a díky tomu jsem byl i na tradiční chmelové brigádě. Nedaleko od našeho „brigádiště“ byl Rakovník, kde působil Mirek jako kazatel. V hlavě mi tajně hryzala otázka, zda se nemám dát na cestu kazatele, a chtěl jsem si o tom s někým vhodným popovídat. Vyhledal jsem ho. Mirek byl pro mě tehdy trochu známý a trochu neznámý. Jeho vidění mého života bylo až prorocké. Řekl něco ve smyslu: „Pokud bude Pán Bůh chtít, on si tě jednou povolá…“ Tehdy se naše životy trochu propojily. Ne moc. Spíše jsem ho čas od času vyhledal. Přítel na dálku. Velmi vzácný přítel.

Vzpomínám, že byl s námi na výše zmíněném puťáku mládeže v Rumunsku. Jeho občasné poznámky byly vynikající a opět jakoby z jiného světa. Moudré. Nerozdělovaly, spojovaly. Jeho modlitby byly rovněž krásně jednoduché. Dodnes se modlívám po jeho vzoru prostě: „Děkuji za tvůj kříž.“ Ta čtyři slova dokázal vyslovit tak jemně a uctivě, že bylo jasné, že nejde o pouhé „klišé“. Na puťáku kázával v kleče. Po putování si vždy liboval, protože se mu zlepšily výkony v atletice. Mirek byl nadšený sportovec. Skákal do výšky, házel koulí a diskem.

Další rok jsem byl opět na chmelové brigádě. Neváhal jsem a opět se vydal za Mirkem. V hlavě mi vířily jiné myšlenky. Mohu zhřešit neodpustitelným hříchem? A vůbec, čemu jako křesťan věřím? (Měl jsem tehdy zajímavé rozhovory o víře se svými spolužáky.) Nechal mě tehdy opsat jeden výklad z epištoly Židům, pečlivě, slovo od slova. Dodnes mám ten kousek papíru schovaný. A na biblické hodině jsem tenkrát uslyšel doslova „destilát evangelia“. Jakou dětskou prostotou vysvětloval slovo eu-angelion – radostná zpráva. Zpráva o tom, že Pán Bůh dodnes miluje tento svět. K poznámkám z jeho kázání jsem se tolikrát vracel, že jsem je ztratil. Něco v hlavě snad zůstalo.

Později jsme se opět sešli. Byl jsem starší. Přede mnou výzva, zda vést mládež ve společenství na Kounicově. Byla to tehdy minimálně třicetičlenná skupina. Opět jsem jej vyhledal a ptal se ho, zdali mám tento úkol vzít. Jeho odpověď byla opět z jiného světa: „Hlavně měj pokoru včas odejít, i když by se ti velmi dařilo, včas skonči.“ Jeho slova jsem zachoval v mysli.

Později jsem jezdil z titulu staršího brněnského sboru kázat do Třebíče, Mirkovy domoviny. Laskavě komentoval má kázání: „Víš, že na toto téma je i jiný výklad…?To jsem rád, že to víš.“ Už nebyl kazatelem na sboru. Věnoval se překládání, průvodcovství a učitelství. Popisoval mi, jak uctivě a přepečlivě překládá knihu „Základy křesťanství“ od Jamese Boice. Řešil například významový rozdíl mezi pojmem »smírný kříž« a »smírčí kříž«. Nakonec se rozhodl překládat tento pojem opisem. Výsledek překládání byl jasný. Kvalita převední do češtiny předčila samotný originál, jak poznamenal redaktor knihy. Snad nejcennější na této knize jsou poznámky překladatele pod čarou. 

Často jsme v té době spolu obědvávali. Všeobecně byla o Mirkovi známa jeho jídelní nepraktičnost. Vždy jsem donesl kostku zmražené polévky, případně připravené maso a on měl na starost přílohu. Oba jsme byli spokojeni.

V Třebíčí jsme se nejednou potkali v pravoslavném chrámu. Zašel jsem do něj, protože jsem měl v neděli ráno chvíli čas. Byl tam také. Radoval se, že jsme se setkali právě tam. „Oni sice věří v něčem trochu jinak, ale zaznělo tu mnoho modliteb k Pánu Ježíši,“ tak nějak komentoval účast nás „jinoslavných“ na pravoslavné liturgii.  Od té doby se datuje můj zájem o východní křesťanství. Na posledním třebíčském setkání mi připomínal, že správný pravoslavný čítává denně aspoň verš z kajícného Žalmu 51. 

Pravoslavný chrám v Třebíči

Mirek byl uctivý ekumenik. Mluvil o bratrech a sestrách z jiné zbožnosti laskavě a něžně. Jím používané slovo „vzácný“ jsem si přidal do slovníku.

Když jsem byl kazatelem v Třebové, pozval jsem ho na Velký pátek ke kázání a k vysluhování Večeře Páně. Jeho kázání bylo niterné. Mluvil o Kristových ranách. O Jeho utrpění. O tom, že je dobré si na Velký pátek poplakat. Přepečlivě vybíral písně z kancionálu. Miloval staré evangelijní písně. Potom jsme spolu strávili i velikonoční výpravou za skupinou mládeže do hor. Mluvil k nim o starých obětech a potřebě přijetí Kristovy oběti za naše hříchy. Jako bych ho viděl před očima. Mluvil krásně nejen o kříži, ale i o prázdném hrobu. „Kdybychom i šli po hřbitově našich nadějí, naše naděje neumírá, protože Ježíš byl vzkříšen.“ Ach…

Mirek (zcela vpravo) vedle své sestry. 

Celkově na mě Mirek celý život působil jako probuzenecký mystik, který se znovu a znovu dotýká Kristových ran a tajemství jeho oběti za naše hříchy. Možná by se dalo říci, že jeho zbožnost byla pietistická, až hallského typu. V centru byl vždy Beránek, Pán Ježíš. Jednou se se mnou s autem zastavil na mostě v Třebíči. Vůbec mu nevadil provoz. Chtěl mi ukázat na kříž s motivem dobrého pastýře.

Dnes kříž přemístili bokem od mostu do židovské čtvrti v Třebíči

Potom jsme se viděli jen občas. Náhodně. Až na konci jeho života jsme se opět vícekrát potkali. A popovídali si. A opět, jako by seděl u studánky čisté vody. Projevil svůj laskavý obdiv, že jsem se stal kazatelem v Bratislavě. A opět mi dával něžné rady a otázky jakoby z jiného světa. Přál jsem si návštěvu zopakovat a v rozhovoru pokračovat. Ale netušil jsem, že času je tak málo.

Naposledy jsme se setkali na onkologii v Brně. A opět, silné setkání. Tajemné. Krásné. Biblické, hluboké a zbožné. Jemným způsobem mě zkoušel z teologie. Tehdy jsem potkal i milou paní Věru (maminku vikáře Tomáše Uhra). Znali se už osm let. Potkali se v lázních. Měla ho upřímně ráda a on o ní mluvil s rozpaky, jako o pečovatelce. Až mi jí bylo líto. Pečovala o svého „Mirečka“ s nepředstavitelnou láskou i v náročné nemoci až do úplného konce. Jsem velmi rád, že se Mirek setkal s láskou.

Mirek se narodil 8. 11. 1952 na Staré Libavé nedaleko Bruntálu v slavné bratrské obci. 

Nadějný projekt umořili soudruzi. Obec se rozpadla a Mirek se s rodiči přestěhoval do Třebíče. Zde vystudoval gymnázium. 

Někde cestou do školy, v úžasu nad městem ozářeným sluncem ho napadla myšlenka: „Kdyby byl Bůh, bylo by krásné mu vydat celý svůj život.“ Ano, zahlédl zrcadlení krásy Boží lásky. 

Mirkuv křest ve jménu Pána Ježíše Krista. Křtil ThDr. Jan Urban 

Vystudoval Evangelickou teologickou fakultu a sloužil jako kazatel v Hradci Králové (leden – září 1978), potom byl dva roky na vojně. Dále sloužil v Benátkách nad Jizerou (říjen 1980 – červenec 1981), Brně (srpen 1981 – 1982) a Ostravě (1983 – 1984). V těchto sborech obvykle někoho zastupoval. Déle působil v Rakovníku (září 1985 – červen 1991). Poté z důvodů mně neznámých odešel ze služby. Nikdy jsme o tom nemluvili. Zbytek života překládal, učil, průvodcoval a staral se o své stárnoucí rodiče. V seniorském věku opět kázával ve sboru Církve bratrské v Třebíči. Zemřel nad ránem 27. září2025 v kruhu nejbližších. Nejčastější postoj jeho těla v období odcházení byly sepjaté ruce.

„Samému Bohu budiž sláva“ – toto reformované zvolání jsem začal používat také díky Mirkovi. Ano, ovlivnil Kristovsky můj život jako málokdo.

 

 

 

 

 

 

 

Vzpomínka na dorostenecká léta v Brně

(psáno v roce 2005! Na blog dáno ku příležitosti vzpomínání na celocírkevní práci dorostu Církve bratrské. )

Již podruhé jsem ve svém relativně mladém věku příjemně donucen napsat to, co by měli psát sedmdesátníci – vzpomínky na mládí. A tak si zrychluji již beztak rychle ubíhající život. Svůj mladý věk jsem prožil v útulném mikroklimatu brněnského dorostu a mládeže.

Trojice táborových zápisníků, se zaznamenanou pamětí času. 

Ve spojení s dorostem jsem byl snad dvacet let a pokusím se několik vzpomínek popsat.

Mladší dorostenecký věk

Do dorostu jsem se dostal zcela neplánovaně. Přišel jsem ze školy domů a brácha odcházel do dorostu a já nechtěl zůstat doma sám – bál jsem se. Tak jsem raději šel do dorostu. V mládežnické místnosti jsem se schoval za reprobednu,  chtěje tak přečkat dvě hodiny čekání na bráchu. Bylo mi strašně trapně jít dovnitř. (Takto se chovám dodnes, i když trochu kultivovaněji.)

Já, na své rodné řece

Brzy z klubovny  vyšel Šum (Tomáš Veselý - t.č.vedoucí)  a vtáhl mě do místnosti, představil mě, dorostenci mi zatleskali a já zde s úlevou zůstal, více či méně dalších dvacet let.

V dorostu jsem byl jeden z nejmladších, mými rádci a staršími kamarády se stal Chozé, Pavel Hrabovský. Cítil jsem se tu jako doma. Prožíval jsem tu pocity sounáležitosti, bezpečí i naplnění i přesto, že jsem byl první roky v  roli tak trochu trpěného neználka, posledníčka a předmět humoru.

Při honbách za pokladem jsem funíval na konci peletonu, moc jsem toho neznal z Bible, leccos omylem pokazil (např. neuklidil ohniště a družina tím prohrála celoroční soutěž). 

Možná, že právě tento oheň jsem špatně zahladil....

To bývaly chvíle, kdy bych nejraději nebyl. Hodně jsem si přál být tak „dobrej“ jako mí starší kolegové. Toužil jsem mít jejich schopnosti, „svatou autoritu“, fysickou zdatnost, sekerobijecké schopnosti. Později byl rádcem můj brácha, který mě, jako svého sourozence, vůbec nešetřil. 

Vlevo dole já a Marek Branč a vpravo nahoře brácha. 

Tehdy jsem si řekl, že až budu rádce, budu na všechny strašně hodný a
na honbách za pokladem budeme tempo vždy řídit tím posledním.

Zvláštní kapitolou byly duchovní programy. Z těch si pamatuji nejvíce vyprávění přítele Jiřího Kořínka ze Starého zákona, na které jsem se těšíval. Traumatem pro mě bývaly přípravy „úvodů k modlitebním chvilkám“. Nikdy jsem nevěděl, jak na to (a v podstatě dodnes bývám bezradný, byť znám  Oemingův hermeneutický čtyřúhelník).

Výlety dorostu mě bavily snad nejvíce, jeskyně, louky skály, super krajinné hry a hlavně bezva společenství. Líbilo se mi, že se s námi mladšími bavívali i kmeti, kteří vyslechli s vážnou tváří i  kdejakou ptákovinu. Na závěr výpravy jsme se na nějakém hezkém místě modlívali. Padal večer, pod námi svítilo město a nám bylo dobře. Na další výlet jsme se těšívali zbytek měsíce.

Budoucí ing. Kučera táhne dnešního doc. Stiglera.

Zababova mašinka

Jeskyně nás nás vždy bavívaly. 

Tábory, to je pojem sám o sobě. Dodnes je mi záhadou, že jsem se nebouřil jako dnešní děti, které jsou vyděšeni flíčkem vlhkosti v podlážce nepromokavého stanu. My jsme spávali v trvalém vlhku, zabaleni v igelitech, do plátěných stanů teklo střechou i podlážkou. A přesto se nám na táborech strašně líbilo. 

Tábor po prudkých deštích...

Tady v tomto přístřešku bez podlážky jsme trávily své dny. 

Výborné bylo, že vedoucí dokázali vytvořit prostor pro bláznivé nápady dorostenců, ba dokonce je v tom uměli jemně podporovat. Tak vznikly tři mušketýři, klub rochnitelů, bláznivé začátky olympiád, televizní zprávy. 

Co se mi však nejvíc vrylo do paměti, bylo zpívání a kvalitní kytarový doprovod. Samozřejmě velká družinová soutěž byla hnacím motorem tábora. Honby za pokladem, dřevárny, fotbálky vlajkované. Ale stejně, večerní zpěv u ohně, kvalitní mezihry Šuma a Jiřího a dalších, to bylo fantastické. Z duchovních programů jsem si odnášel zejména atmosféru – naléhavost v „přednesu“ programů.

Starší dorostenecký věk

Později jsem přece jen toužebně zestárnul. Ze sekerou jsem uměl pracovat trochu lépe, z přírody jsem taky něco věděl, hodně jsem znal mapy (v nichž si rád čtu dodnes) a začal poznávat Bibli. Starší rádcové odešli do mládeže a já jsem začal být klasický střední kádr. Na družinových schůzkách jednou za čtvrt roku jsem míval na starost nějakou hru, později i jiné  programy. Někdy jsem musel rádce zastupovat na schůzce či výletu. Začal jsem pomáhat mladším dorostencům. Dlouholetým nadřízeným byla Danka Sturmová. S Danem Smutným jsme později vytvořili silnou dvojku, což přetrvává dodnes. To už jsme byli sehraní jako jedna generační parta, která se měla navzájem ráda, rádi jsme probírali
do noci na všechna témata. Nejpozoruhodnější byla debata o teorii relativity (nekonečně malý a hmotný zajíc běžící rychlostí světla), která začala ve dvě hodiny v noci na Košařiskách. Ráno jsme vstali křepcí a vysmáti. Inu mládí. V té době se odehrály jedinečné večery pro „sesterský odboj“, s nimi jedinečná divadla – Labyrint světa, Příběh o Jumbovi, jemuž zůstala přezdívka až do dnešních dnů.

Do dorostu přišla nová generace, z nich vzpomínám především děvčata, která jsme nazývali „breberkami“, jejichž vysoký hlas – „tam na vysokém vršku seděla kukačka…“ se linul celým beskydským údolím. My „zkušenější“ jsme se jim usmívali. Šum mi na táboře poprvé svěřil samostatnou činnost – vytvoření ohniště. Snad tehdy jsem si uvědomil, že patřím do onoho středního kádru. V té době nastoupila generace kluků, z nichž se později vytvořila silná formace „kovárna“, která nadělala našim dobrým a milým kmetům mnohé vrásky na čele.

Naše formace v roce 1989. Já jsem schován kdesi vzadu. 

Generace mých vrstevníků za čas odešla, ba odešli někteří o trochu mladší, které už křepčení a hry moc nebavilo, a v dorostu zůstali jen mladší. Přítel Dan taky odešel, a já zůstal jako rádce družinky, nemaje v dohledné době perspektivu žezlo rádce někomu předat. Začala doba maturity a nástupu na VUT. Já jsem hodně nestíhal a přestával chodit na schůzky. Zároveň, i mě, honění se za výsledky družinovek moc netankovalo. Ale pak se cosi zlomilo a já pochopil, že smyslem dorostu je předávat a vést druhé, stát se pastýřem malých „hnědých hlaviček“ a ukazovat jim na velkého milého pastýře pastýřů Pána Ježíše Krista. Začal jsem opět býti aktivní. 

Šum mi tehdy řekl, že si s družinou mohu dělat co chci a začali i samostatné družinové dvoudenní výpravy do údolí Libochůvky u Chytálek (dnes je ta louka zoraná a zohyzděná mimořádně odporným „rančem“), kde jsem si s dorostenci dělal co jsem chtěl. Spřátelil jsem se Konrádem, kterému jsem chtěl předat nástupnictví v Hiawathě. 

Fantastické v té době bývaly výpravy na vysočinu, do Oldříše, Pusté Rybné. Nádherná atmosféra, hry, bohoslužby v Pusté Rybné či v Telecím, první pozvání na „setkání staršovtva“ u skleničky piva v zadním pokoji chalupy Dostálů.

Družina pro mě tehdy starších mužů mě přijala mezi sebe....
Šum, vedoucí dorostu a starší sboru Zděnek Brokl

Tábory v té době bývaly spanilé, snad nejnádhernější, které jsem kdy zažil. Družinová soutěž byla povýšena kamsi jinam, než jsem znal v mládí. Bojovali jsem mezi sebou, cedili krev, ale zároveň jsme se snažili přát si navzájem vítězství. Povzbuzovali jsme jeden druhého. Nakonec jsem však viděl, že v dorostu už prostě zůstat jako rádce nemohu. Nebylo by to normální, ba setrvání ve funkci rádce ve věku dvaceti tří let byla anomálie, svědčící o jisté opožděnosti. Přesto jsem však dostal velmi vznešený úkol založit a dát dohromady družinku Ahave.

Titulní strana ze zápisníku z tábora Ahave

Kmetovský věk

A tak jsem poslední tábor byl v roli vedoucího nové čtvrté družiny. Pak jsem definitivně vedení předal (na mezičce blízko Šumova obydlí) Davidovi Starému a stal se kmetem. Nadšen švýcarskými kurzy pro vedoucí dorostu jsem chtěl zavést do  po léta tradičních dorosteneckých kolejí nové prožitkové prvky, o kterých jsem si v té době myslel, že jsou mnohem lepší. Začal prosazovat tématické tábory, využívat induktivní metodu studia Písma. Dnes se to vidím poněkud s nadhledem.

Později mě Šum pozval do nejužšího vedení dorostu. Byla to pro mě do značné míry vytoužená meta, ale už tehdy mě prosil Milan Hluchý, abych převzal vedení mládeže. Čekalo mě bolestné rozhodnutí. Hodně jsem si přál být vedoucím dorostu, ale viděl jsem akutní potřebnost věnovat se mládeži. Nakonec jsem se rozhodl pro mládež. Věřím, že mě tak Pán Bůh vedl. Prožil jsem, zpočátku proti své vůli, nádherné doby vedení mládeže, do které jsem zavedl dorostenecké prvky povýšené na mládežnickou úroveň. Do dorostu jsem nadále fušoval, občas schůzkou, občas akcí. Organizoval jsem v  víkendovky tvz. „Vietnamy“.

Pozvánka na první Vietnam

Na jednu z nich přišel jen jeden účastník – Pavel Dvořák, za to se s námi definitivně spojil jeden z vedoucích, který se za rok stal křesťanem - Petr Ševčík.

Zřejmě zcela první Rudičák -
exploatace Rudického propadání. 

Vietnamy se přetransformovaly do Bílých skal. Tyto akce spoluvedli a pak vedli  nadšenci Pavel Dvořák a spol. Asi nejvyspělejší byla prožitková akce o hledání smyslu života. Chtěl jsem budovat most mezi dorostem a mládeží. Moc se to stejně nepodařilo, protože jedna generace kluků stejně vymizela. (Myslím, že to nebylo mým nástupcem ve vedení mládeže, jak později říkalo.)  Na táborech jsem měl aktivně na starost biblické programy, k radosti zaneprázdněného Šuma a Jury. Za nejlepší považuji pečlivě připravený arnolecký program  „Zákon a milost“ a dopředu skoro nepřipravený „Marnotratný syn“ v Malontech.

Později mi jeden vedoucí dorostu řekl:
"Ty jsi takový náš šaman"

Poněkud smutnější kapitolou tohoto období byl „Tábor rozhodnutí“. Zde se hodně vyprofilovala skupina „kovárna“. 

Nikdy jsem nezažil v dorostě takové vztahové napětí. Hoši prožili adoslescentní období vzpoury. Snažil jsem se všemožně o udržení vztahu s nimi – naivita mládí. Nakonec vše skončilo rozpuštěním dorostu. Bylo to myslím velmi dobré a moudré rozhodnutí, hodné kmetovského věku Šuma  a Jiřího.

Nakonec vše dopadlo dobře a další rok se uskutečnil puťák do Slovenského rudohoří ve stejném složení jako předchozí dramatický tábor. Slova Kojšovka, Osadník, Zadielská dolina mě dodnes hladí u srdce.

Jako vystříhnuté z foglarových kronik....

Hledání lištiček maličkých (duchovní program dle Pís.pís..2,15), západy slunce, jemné předivo vztahů. Co tam bylo tak úžasného? V podstatě jsme nic a zároveň vše. Žádné složité programy, prožitková pedagogika, orvávačky, psychohry.

Jen jsme táhli pohořím, zpívali, povídali či byli sami. Ale v tom bylo vše. Všichni jsme se vrátili nadšení. Do těch míst se dodnes vracívám, žel sám, a hledám loukách zbytky zašlé slávy, i když vím, že marně.

V té době začal vznikat malý dorost. I tam jsem trochu pomáhal. Nejvíce na táborech. Ale byly to spíše z mé strany pokusy o něco, co jsem neuměl a neznal. Chudáci děti.

Malý dorost

Malý dorost mi spadl do klína až po skončení vedení mládeže. Tu jsem předal Jiřímu Němcovi. (Poslední program na mládeži jsem měl o Josefovi Vavrouškovi.)

Já jsem se stáhl nikoliv do velkého, ale do malého  dorostu, odkud odešel dosavadní vedoucí Radim za rodinnými povinnostmi. Jakoby jsme začínali znovu a byly to opět spanilé časy. Do vedení postupně přišla Bára, znovu se aktivizoval Luda, Radimova sestra, na táborech se vařil lodník Tomáš Záděra, spolupracovala Katka Danielová. Pro mě to byly opět časy nezapomenutelné.

Budoucí maminky dnešních dorostenců....

Do dorostu jsem  dal vše, co jsem uměl i neuměl. Vznikla krásná parta vedoucích. Stalo se tak v břeclavských lužních lesích na hájovně „Herdy“ v teplém  podzimním čase. (Dnes se takovým akcím říká „team building“ a autorizovaným firmám se za to platí děsný prachy.)  Drželi jsme pak spolu, podporovali se, měli se rádi. To je myslím základ celé práce. Zejména Indiánský tábor byl z vrcholů prožitkové pedagogiky. Děj jsme přehnali do takové míry, že se děti považovaly hru za zcela reálnou skutečnost.

Krásné bývaly i víkendovky a sobotní výpravy. Půlroční hra o věžích města Brna, jejíž libreto jsme vymýšleli v průběhu hry, duchovní program o ODS (ovoce Ducha svatého), kdy na každé schůzce děti hledali jedno z ovocí v parcích města (například javor ověšený švestkami).

Bylo mi hodně smutno, když jsem odcházel do Třebové a na prvních zdejších táborech jsem trpěl pod píšťalkou hlavního vedoucího (jak hnusný název pro kmety), děsil se kufrů dětí namísto batohů (kufry dovezla na tábor avie!), podivoval se nízké odolnosti dorotenců i vedoucích, malé tábornické zručnosti. Musel jsem si zvyknout na jednoduché hraní na místo jemného kytarového doprovodu. Ale to jsou jen vnější věci, evangelium, zůstalo stejné a  zvyknou se dá na vše. Hlavně mám radost, že malý dorost pokračuje plynně dál a táborový program, ještě víc managment tábora,  je mnohem dál, než byl za mých lét. Je radost sledovat z dálky stále rozvíjející se práci.

Závěr

Fenomén brněnského dorostu považuji za jedinečný a v církvi zřejmě málo viditelný. I kterýkoliv skautský oddíl by byl pyšný na takovou historii.

• Úžasné je, že do dorostu dnes chodí vnoučata bývalých dorostenců. Úžasná je důvěra rodičů k vedoucím, kterým svěřují své děti. (To dnes, v době nafouklých pedofilních afér, není samozřejmost!) 
• Výborná byla návaznost dorostu na mládež. Pravda, není to snadné vytvářet mosty, ale přece jen. V mládeži se na puťácích rozvinulo to, co se v mládí člověk naučil. (viz.  článek brněnský fenomén – Karpatský zápisník, vydal Bohuš Kučera, 1993, Brno)  Silnou stránkou je, že dorostu vzniká svým způsobem jedna generace sboru. Od svého mládí je skupinou, která se zná a spolu prožívá další roky. To co je silnou stránkou, však bývá i největší slabinou. 
• Bylo by také dobré přemýšlet, proč se nepodařilo všem předat štafetu víry. Vím, že si mnozí tyto otázky dávají.

Co říci na konec. Cítím nesmírnou vděčnost za oněm dvacet let v dorostu. Mnohokrát jsem za to Pánu Bohu děkoval. Vděčnost všem generacím vedoucích, kteří se stali mými přáteli a ukazovali mi cestu životem, jejíž počátek i konec je Kristus Panovník (Kyrios).

Soli Deo Gloria – samému Bohu budiž sláva. 

Zababa (Napsáno 2005 v České Třebové a publikováno 2019 ve Frýdku-Místku)
Fotografie: Tomáš Veselý - Šum