R U M U N S K O 2 0 0 3 | vilcan, godean, cernei

Páni, před deseti lety psaný text a měl jsem pocit putování starců! Dnes (začátek rioku 2014) se musím trochu smát. 

Bylo to zase nově překvapivé putování. Vždyť mě snad už nemůže nic v horách překvapit a přesto zase a znovu. Překvapilo přicházející stáři nás všech, překvapil neoblomitelný vůdce, překvapily čisté hory. 

Bylo to putování starců. Po neskutečných dvaceti letech jsem se setkala jako stará parta. Dan, Jana Sturmová, Daniel Kuba a já. Bylo to na nás znát. Po horách jsme už zdaleka neběželi tak, jako kdysi. Zpěv nezněl nocí, ale po desáté jsme všichni usínali.  Hlavou se honily starosti a témata rozhovorů byla o dětech, zaměstnáních, domovech, širších rodinách. Hodně se mluvilo o jídle. Až moc. Tlačenky, oblíbené restaurace, čokolády, vína a kávy. Jednou jsem už od takového tématu utekl.  Posezení u piva a langošu v Simerii bylo také fotrovské, ale krásné. Ano nebyli tam jen starci a stařeny. Přišly mladší posily z Plzně, z Třebové.

Bylo to putování hadí. První pohled na mapu mi ukázal, že cesta, která nás čeká není tak dlouhá. Vzdušnou čarou to vypadalo na nějakých šedesát kilometrů. Pohoda. Podrobnější pohled na mapu a zvláště na terén před námi, ukázal že cesta bude namáhavě zdlouhavá, přes mnoho vršků, vršíků, sedel. Bude se táhnout jako dlouhý různě stočený had.  Na závěr cesta vedla po ostrých hřebenech. Výhledy na bájné planiny pohoří Mehedinci byly fantastické. 

Bylo to putování větrné. Mnoho větru. Příjemné bylo, že jsme se moc nepotili. Nepříjemné bylo večerní stavění stanů, rozdělávání ohníčků, vaření, rozhovory a značná večerní zima. Mnoho větru. Větrné sedla, větrné vrcholy, větrné rozhovory, větrná kázání. Poslední den jsme šli, nad námi obloha nahoře bez, slunce pálilo, a my navlečení do všeho co jsme měli na sobě. A bylo nám fajn.

Bylo to putování na hranících lesa. První putování na Vulkánu. Pastviny byly méně kamenité a ostrouhané větry. Listnatý bukový les byl vždy na dosah. Dřeva a vody bylo dost.  Kleč jsme neviděli. Místo ní pokroucené buky, jaké v Čechách nenajdeš. Teprve na Godeanu jsme byli ve skutečných horách – skály, mezi šutry drobná a tuhá tráva, kleč, alpínské louky. 

Bylo to putování rychlé a dlouhé s tradičním koncem. Marně jsem přemlouval vůdce , aby zvolnil. Nasadil krok a zmizel za nejbližším hřebenem. Lid chřadl, kolena se lámala. Nic nepomohlo domlouvání. Chvílemi jsem vnitřně zuřil. Závěr cesty byl fenomenální. Po dlouhé cestě ostrým hřebenem hor Cernej jsme sestupovali na krásnou terasu, s domy, kupkami sena, s ostružinami. Mysleli jsme, že už jsme u cíle. Netušili jsme, že před námi je ještě dlouhý sestup a dlouhá cesta údolím. Jak jsme byli vděční za půlnoční stop. Koupel v Herkulových lázních náladu příliš nezvýšila. Úleva přišla až  ve vznešené Timišuáře.

Zase jedna pohlednice do mozaiky cest. Přes všechny potíže na toto putování budu rád vzpomínat. Soli Deo Gloria.

V Třebové ve finiši příprav na tábor červen 2004 (Měsíc před dalším putováním)

Fotky jsou od Daniele Kuby a Hanky Sturmové - Jeřábkové

Z ROHÁČŮ NA CHOČ 2002

PUTOVÁNÍ TŘEBOVSKÉ MLÁDEŽE

Tak po neuvěřitelných deseti letech jsem si vzpomněl na nejprůserovatější putování. Tož je je vyhledal v útrobách PC a publikoval. Forky jsem dohledal na internetu, nejsou tedy dobové.

PREHISTORIE

Mezi množstvím předprázdninových emailů se objevil jeden, který mě nadzvedl ze židle. Dušan mně v něm naznačil, že mu nepřipadá poctivé používat na tuto výpravu název „akce mládeže“, když to mládež není. Odepsal jsem mu, že se tato akce stále do šuplíku „mládež“ vejde. Psal jsem mu o duchovním programu (hledej dále v textu!), který tam bude každý den, o lidech, kteří s námi pojedou. Dušan však něco dobře tušil.
PONDĚLÍ – ÚTERÝ 15.7. - 16.7.
Vyjeli jsme v plném počtu. Já, Tomáš Dvořák, Martin Machek s bráchou, Ida Kohoutková, Martin Kotek, Věra Uhlířová. Po spokojeném snězení polárkového dortu jsme vyjeli  tradičním rychlíkem Laborec. Vlak měl mírné zpoždění, které trvale vzrůstalo. Cesta ale proběhla zcela v klidu.
V Liptovském Mikuláši jsme se přesvědčili o řídkosti slovenských autobusových spojů. Po půl hodince čekání jsme se přesunuli do Liptovského Hrádku a po dlouhé době čekání na autobus jsme vystoupili v Pribilině. A pak již vzhůru do hor. Cesta vedla vstříc horským štítům. Bylo vedro. Cesta po tatranské magistrále se poněkud zamotala a tak jsme oklikou došli až k ústí Bystré doliny a odtud do maléhn o sedla s podmáčenou loukou, kde se ukrývala nádherná stará koliba, udržovaná a čistá. Do ní jsme zapadli. Ještě ten den jsme chtěli vyrazit na aklimatizační výpravičku do hor, ale začalo pršet. A tak jsme strávili odpoledne v salaši lehkým klimbošem. Večer jsme měli první biblický program. V noci silně pršelo, kapky bubnovali na střechu, ale nám bylo příjemně.

Koliba pod Suchým hrádkom - dnes tudy vede svážnice na dřevo a opuštěnost vyrušena.

Kolem nás byl divoký tatranský prales. V duchu jsem se omlouval svým představám o TANAPu s chodníčky, odpadkovými koši a malými bufíky po cestě. Kolem dokola horské smrky, tlusté kmeny i větve, vlhko, mlha. Skoro bych neřekl, že hodinu cesty odtud člověk najde obec s dunící diskotékou a poklidnou kavárnou, kde si mohu dát voňavou kávu Alfredo. Vůně léty očouzených šindelů, prken a roubení však zasahovala mnohem hlouběji do mého srdce a mysli. Ta vůně vrací zpět do dob, kdy člověk byl přírodě blíže a život byl tvrdší. Jaká škoda, že se tu již nepase. Jaká škoda, že jsme za léta změkli a z let minulých tak málo převzali. Ale nakonec – kdo ví?
STŘEDA 17. 7. 
Ten den jsme vyrazili na aklimatizační procházku. Celý den bylo krásně, slunce svítilo, téměř nepršelo. Kolem nás horská a později velehorská příroda. Cestou jsme potkali vesnu (jaro) na malém kousku půdy, kde snad ještě včera ležela sněhová závěj, kočičičky na jívě, kapradí ještě v natáčkách,  vlhká jarní vůně, sintrová koulovačka, to byly pravé zážitky, které mohou dát jen vysoké hory. Na Bystrou jsme vystoupali po poledni. Dále malou hřebenovečkou do Bystrého sedla a Gáborova sedla,  posléze sestup do Ráčkovy doliny.

Bystrá

Závěr cesty byl náročný, únava se projevila -  pětadvacet kilometrů je pětadvacet kilometrů. Na biblický program nebylo ani pomyšlení. A v noci opět pršelo.
ČTVRTEK 18. 7.
Vyrazili jsme celkem pozdě do hor.  Už jsme tam chtěli zůstat, ale nedařilo se. Brzy začalo pršet a my jsme zůstali trčet v malém přístřešku v  Jamnické dolině. Pršelo a pršelo. Snaha o biblický program se vytratila do ztracena, neboť se rozhovor zvrhnul a skončil někde u Járy da Cimrmana. Posléze déšť ustal a tak jsme vyrazili. (Před tím jsme s Martinem Kotkem hledali starou kolibu, kterou jsme nenašli.)

Tehdy to byla nová a luxusní chata, dnes je zašlejší, ale stále luxusní

Po několika kilometrech jsme narazili na novou kolibu, postavenou na místě staré. Voněla novotou, uvnitř sucho, čisto, kamna stůl, kastroly, základní vybavenost. Po vlhkém dni sen. Změkčilý putovní lid jásal. Jak jsme se dozvěděli ze zápisů v návštěvní knize, kolibu postavili členové Liptovského urbariátu. Při jedné schůzi konstatovali, že: „pokud se starou kolibou něco neuděláme, tak spadne“. Nově opravená chajda, podobná srubu, byla určena pro nouzové přespání. Tak jsme nouzově spali až do rána, usušili co bylo potřeba, hedonisticky se najedli. Na dokončení duchovního programu opět nezbyl čas a možná i odvaha.
PÁTEK 19. 7.
Konečně vyrážíme do hor. Mraky nad námi lehce stoupají, kolem nás se občas otevřel nádherný výhled na svahy vysokých tatranských štítů. Všude řídce roztrhané mraky.
V Žiarském sedle jsme zastavili a spočinuli. Začíná být chladněji. Při čtení z knihy klasika Martin spatřil v dálce medvěda. Celá výprava je náhle vzhůru na nohách. Bylo to malé medvídě, z dálky vypadající jako králík. Po radostném setkání se zdejší faunou vystupujeme na vrchol Plačlivé, který byl zcela v mracích. Tam potkáváme skupinu z ČCE Bráník. Byl to šok. Svět je malý. Na Plačlivém začíná mlžná a vlhká hřebenovka, která má charakter ostrého skalnatého rozeklaného hřebene. Terén vyžaduje mírné lezecké umění. Kolem nás je šedobílá mlha. Po sestupu do Smutného sedla začíná opět vydatně pršet. Děs. Nálada v družstvu poněkud nerozhodná. Nadšení klesá, vlhko stoupá. Obavy narůstají s každým novým turistou sestupujícím z hřebenovky. Vždy velmi barvitě popisovali cestu po řetězech. Ida má strach ze závratí. Po zralé úvaze nad společnou zdatností družstva sestupujeme k Roháčským plesům. Zde nás opouští Věra, interpersonálně znavená, a v dešti sestupujeme níže. Kousek od turistické značky stavíme tajný promočený tábor. Jsme skryti v mlze, přesto, však se hodně bojíme ochranářů. Večer přestává pršet a tak si s Tomem vaříme jídlo na překvapivě velmi dobré úrovni. Duchovní program pohřbily přívaly vod (i slz).

Roháčská plesa jsou vždy nádherná

Roháčská plesa jsou krajinářsky nejcennější místo celých Západních Tater. Nám se zjevila jako ve snu. Na chvíli nám mlha odhalila jejich krásu a potom ji opět zahalila. Průzračná hladina, ticho, kachny (horské), kamenné chodníčky, zurčící potůčky. Tichá, zádumčivě mlžná  nálada se snoubila s našimi pocity, smutky, nejasností. Co skrývají další dny před námi? Díváme se do dálky. Mlha, mlha, mlha.
SOBOTA 20.7.2002
Ráno se realisticky rozhodujeme, že vyrazíme do Chočských vrchů, které snad budou přívětivější. S Tomášem učiníme poslední pokus dostat se do sedla Baníkovského sedla, ale po chvíli nového deště to vzdáváme. Bylo zle. Vrátili jsme se zpět a pokračovali do Roháčské doliny. Po cestě bylo naše unavené oko i srdce potěšeno krásou vodopádů. V Roháčské dolině už tolik nepršelo a mlha zůstala ve výškách nad námi. Ze Zverovky do Zuberce nás svezl autobus. Příjemná hospůdka nás potěšila, dobré jídlo (halušky, kuřátko apod.) zaplnilo prázdné a unavené žaludky. Další cesta vedla malebným oravským podhůřím do vesnice Huty.
Postupně jsme se zanořili do Chočských vrchů, které nám začaly odhalovat svá skrytá tajemství – vápencové soutěsky, romantické mlýny, ukrytá pastviska, vodopády, vápencové skalní ostrožny, výhledy, romantické kříže a svažité lesy. Po prohlídce mlýnů v Kvačianské dolině, obnovovaných slovenskými ochranáři, jsme se vydali ke vsi Velká Borové a nad ní jsme postavili tábor.

Na čadící borovice u borového nikdy nezapomenu. A tyto borovice jsou foceny opravdu odtud!

Nevýhodou byla borová monokultura v okolí – jediný zdroj navlhlého dříví. Oheň čadil a čudil. Ty tam byly romantické večery. Večer jsme sháněli vodu a nad kouřem vařili večeři. Několikadenní předtucha se začala plnit. Ďábel obcházel tábor v papučích. Na biblický program nebyl čas ani nálada.
NEDĚLE 21. 7. 
Nedělní den je sváteční den, oddělený Bohu. Proto se sluší jej začínat návštěvou kostela. Ráno jsme vstávali po sedmé. Zvony kostela nás volaly k bohoslužbě.

Vesnice za horami, Velké borové

Vesnicí Borové procházely svátečně oblečené babičky v černém a v léty vyšlapaných  lodičkách s modlitebními knížkami v drsných rukách. V kostele nás překvapilo české kázání českého diakona. Tématem kázání byla svátost manželství. Nejvíce mě však zastavila slova: „…po určité době člověk narazí na mez vlastních schopností…“  Prorocká slova. Po příchodu do tábořiště mnohé (ne)překvapil Martin Kotek, který opět z interpersonální únavy odešel svojí cestou. Zůstali jsme jen čtyři. Prý takové husté ponorkové dny na putování přicházejí, nikdy jsem však nezažil v horách rozchod. Snad je mladá generace méně odolná, snad více individualistická. Pocítil jsem potřebu být sám. Odešel jsem do sedla Ostruky a odtud  na Prosečné. Byl to potřebný čas.

Ostruky, zde jsem se vzpamatovával ze všeho dění

Večer jsme se sešli celkem pozdě. Tom začal z dlouhé chvíle zašívat můj spacák. Už se asi strašně nudil. Byl jsem mu však velmi vděčný. Martin s Idou prošli velký okruh a my s Tomem v podvečer vyrazili do Ráztocké soutěsky. Hnání touhou vidět romantickou dřevěnici lidového řezbáře, proběhli jsme celou soutěsku. Naše romantické představy o srubu řezbáře rozptýlila silnice s plechovým chráničem. Za silnicí se nacházel obyčejný dům s typovými socialistickými okny. Před domem a za okny se skvěly prsaté stařeny a vousatí starci.  Po návratu už na biblický program nebylo pomyšlení.
PONDĚLÍ 22. 7.
Ráno jsme jen ve čtyřech věrných sestoupili do Velkého Borového nakoupili po(t)sraviny, abychom neumřeli hladem, a posleze navštívili nádhernou výstavu o kraji za Chočí.
Byla to jedna z nejkrásnějších výstav. Zadarmo, v kulturní chaloupce (domě). Krásné fotografie, slovenské tetiny, dobové fotografie, kroniky. Přes sto výpravných tabulí. Výprava podávala zasvěcenou zprávu o historii, chudobě, zániku i probouzení zdejšího kraje. Jeden z nejsilnějších zážitků naší výpravy.
Při prohlídce výstavy jsem si znovu uvědomil vlastní změkčilost. Byl tam vylíčen zoufalý hlad a bída. Těžká práce – ženy nosily v nůších hnůj, kupy sena, klády z lesa. Muži sháněli práci v Čechách a na Slovensku. Obvykle zasklívali. Děti pracovali, často na nich ležela odpovědnost za celou rodinu.  Šetřilo se, kde se dalo. K vlaku se chodilo čtyři hodiny pěšky. Pokud ženy nedošly vstříc mužům k vlaku včas, muži se opili a propili vše, co vydělali. Hrůzu mi naháněly fotografie vyjadřující vztah  vesničanů k „panáčkům“ – farářům. Ve zbožném úboru  (dlouhých sukních) stáli vedle babiček, které měly nůše plné dříví, a ty na ně zbožně koukaly. Nerad bych takto dopadl. Povzbuzující byl pohled na místního faráře, kterého jsme potkali na cestě z vesnice. Byl v montérkách a pomáhal místním chlapům.
Další cesta vedla přes Prosieckou dolinu a po úpatí Chočských vrchů, přes vesnici Malatiná až do nádherného rozsáhlého sedla s výhledem na velký a mohutný Velký Choč. Večerní tábořiště, kvalitní oheň z kvalitního dřeva, kvalitní jídlo. Ten den jsme naposledy za putování stihli biblický program.

Někde v této oblasti jsme spali

Bylo to nejkrásnější tábořiště putování. Obrovská louka v plošinatém sedle. Kolem nás kupy (kopce) okolní krajiny. Připadám si jako mezi převýšenými bábovičkami obřích dětí.  Takové jsou Chočské vrchy. Dlouhý hřeben prořezaný  hlubokými bílými vápencovými údolími - kaňony (Kvačianská, Sestrčská a Prosiecká dolina). Všem kopcům vévodila vápencová homole Choče -  magické hory, která vyzývala k zdolání. Každou minutu se pohled mění podle osvětlení zapadajícího slunce, z něhož vidíme jen červánky. Všude dost dřeva, studánka, ve které je vody pro celou Choč. Krásný byl večer v nitru  Choče. Ráno přichází ovce s pastýřem. Chvílemi mizel podivný pocit z celého putování.
ÚTERÝ 23.7.2002
Vyrazili jsme na vrcholný cíl – Velký Choč. Věděli jsme že to bude únavné, a bylo. Cesta stoupala a stoupala, nejdříve smíšenými lesy, posléze po vápencových skalkách, pak klečí a skalami.

Choč - to je vždy výzva

Vrchol však stál za to. Kruhový výhled na všechny strany světa. Po odchodu z Choče nastal čas zmatku, kdy jsme na sebe v sedle vzájemně čekali, leč na různých místech. Když jsme se setkali v sedle Spuštiak, bylo jasné, že nás čeká rychlý sestup. Ida si něco udělala s rukou. Do ružomberecké nemocnice jsme se dostali až večer. Idu přijali výborně, ruku zavázali a zasádrovali, s nadějí brzkého uzdravení. Večer jsme byli zcela znavení. Usínali jsme za zvuků města – vlaky, auta. Přesto jsme spali jako zabití.
Krajina kolem Ružomberku je zvláštní.Připomíná kras a dýchne na vás vzdálená Panonie. Vápencové skalky  a oblé kopečky, cvrčící kobylky, vysušené planiny. Lísky, hlohy, šípky  a vápenomilné rostliny. Kolem jsou však jen kopce a kopce – Choč, Fatra, Tatry. Zvláštní kraj na dně údolí Váhu.
STŘEDA 24. 7.
Poslední den jsme se rozhodli strávit vycházkou na Šíp, který je nejvyšším vrcholem kapesního pohoří  - Šípské Fatry. Za rychlíkový příplatek jsme se svezli pomalým vlakem do kolébky mnohých putování, vesnické rychlíkové stanice Kralovany. Nad ní se tyčí homole Šípu.

Šíp

Po ukrutném stoupání do šikmého svahu se sklonem střechy gotické katedrály se naše skupina již málem zcela definitivně rozpadla. Ale vše nakonec zachránila plošina Podšíp, odkud jsme stoupali dál. Na Šíp jsme nakonec dorazili jen dva. Tomáš a já. Ida s Martinem oddechli na Podšípu. Odměnou byl jižní výhled na Velkou Fatru a na obydlené údolí Váhu. Cesta zpět byla bláznivá, neboť jsme se rozhodli svah seběhnout, což se podařilo Tomovi za osm minut a mně za dvanáct.
Pozdní odpoledne a večer jsme strávili v krásné nacionalistické Žilině. Velmi pozdní večer pak v jedné malé restauraci u vína a při depresivním rozhovoru, ve kterém jsme hodnotili putování. Pozoruhodný závěr. Docela se za něj stydím. Zmocnila se mě vlna trudomyslnosti, jakoby se slily všechny smutné zážitky. Jakoby se mi v růžových barvách zjevily časy minulé, které byly také nesnadné. Jakoby se mi v šedých barvách zjevily poslední tři roky.
Byl  jsem v horách rumunských, slovenských a ukrajinských mnohokrát. Vedl jsem velké i malé výpravy. Snad si namlouvám, že jsem nikdy nevedl tak podivně „vnitřně průserovou“ výpravu jako tuto. Snad to přeháním. Lehký psychický rozklad, odchod dvou zdeptaných(?) či naštvaných (?)členů, tiché či skrývané napětí, hrabání si na vlastním písečku, vyčurané počasí, to vše zakalilo radost z krásy hor i drsné krásy utrpení, které potřebujeme zažít. Na druhou stranu mi Boží zrcadlo opět ukázalo jak moc spoléhám na své schopnosti a zkušeností a málo si uvědomuji, že nad vším je milost Božího požehnání, které když je, je dobře, když není, lid hyne. Nově  jsem si uvědomil, jak jemné je předivo vztahů. Znovu a znovu mi na mysl přichází slova českého jáhna ve slovenské vesnici Velké Borové – „dříve či později člověk narazí na mez vlastních schopností“. Opět jsem narazil, aby se na střepech mých představ začalo konečně odrážet Boží světlo. Je houšť a větší kapky.

Soli Deo Gloria!

V České  Třebové – září – listopad 2002

Na netu publikováno z Frýdku-Místku. Mnohá putování mi tak nějak splynula dohromady, ale toto ne. Dodnes se vracívám k "mezi vlastních schopností".  Dokonce i kázání jsem na toto téma napsal. 
Je třeba říci, že nakonec vše dobře dopadlo. Třebovský sbor kvete, Martin je už doma u Krista, druhý Martin, Tomáš i Ida si užívají rodinného života. Co je s Věrou  nevím. Co je s Martinovým bráchou rovněž ne. 

Putování po Ukrajině 2005

Toto putování se konalo v červnu v roce 2005. Připomnělo mi je letošní putování v roce 2011, kde jsme procházeli stará místa. 
Fotogalerie z putování je zde. 

Čtvrtek  -cesta na východ

Naše ukrajinská cesta začala těsně po vykonaném kolokviu Petry. Vyrážíme vlakem do Ostravy (zpoždění), v Ostravě Sviňově přestupujeme na další vlak do Žiliny (naštěstí taky zpoždění, takže jsme jej chytili) a v Žilině jsme přestoupili na další IC do Košic (i to mělo zpoždění). Společnost ze Žiliny nám dělali tři chladní smední mnichové, které jsme postupně a s chutí vysáli. Cesta ubíhala velmi příjemně, poklidný hovor, občas spánek, občas humor. Do Košic jsme přijeli s hodinovým zpožděním. Ve vlaku jsme byli uklidňováni, že přípoj do Michalovec chytneme. Opravdu čekal celou hodinu. Do východního rychlíku jsme přestoupili po chviličce zmatku, zaujali pozici v kupé s opilým východňárem pracujícím v Brně.

Na putování se mnou byl Dalík a Petra

Po půlnoci jsme dorazili do krásného města Michalovce, již zjevně vonícím východem. Moderní nádražní hala je posledním požitkem západní kultury. Zjistili ranní odjezd autobusu a odešli spát do místního pole či  spíše bývalého pole. Schovali jsme se jako spiklenci ve  vysoké trávě v jakési staré bažince a usínali za podivného monotónního zvuku místní továrny, který se mísil se zvuky bodavého hmyzu. Teplo. Podivný industriální neklid.

Pátek - Užgorod a cesta na východ

Ráno jsme povstali celkem křepce, nastoupili do autobusu a vyrazili směrem na Ukrajinu. Na ukrajinských hranicích nebyl žádný problém, sličná celnice s rudými rtěnkovými ústy, podobná letušce, od nás vybrala imigrační karty (papír lepší než toaletní, ale horší než noviny - toť karta) a my se objevili v krásné zemi, která kdysi byla naší zemi.

Užhorod je dnes krásnější, že jsem ho znal před deseti léty, když jsem na tuto posvátnou půdu vstoupil poprvé. Hala nádraží však zůstává stejná i záchody jsou stejně páchnoucí a autobusy stejně děsivé. Mezi nimi však postávají i nové kousky, především moderní minibusy pro deset a ž patnáct lidí - taxi. Je pohodlnější a rychlejší, avšak romantika východu je v háji. Čekání na autobus jsme si zpříjemnili jedním pivem značky Oboloň a hlavně tarankou - slanou a mastnou rybou. Chuť taranky se pro nás na další dny stala velmi lákavou. Autobus jel brzy. a cesta byla úžasná. Vedro, plno těl. Na každé křižovatce stojí zástup stopujících lidí. Autobus zastavuje lidi nastupují a vystupují. Kolem cesty vidíme u silnice stolky a místní lidé prodávají jahody, třešně, jakousi limonádu a všudypřítomné zelí. Autobus je plnější, výpary z výfuku začínají být únavné. Rozdáváme bobbóny lidem v autobusu, a těšíme se na konec. Vždy nejhorší chvíle nastává když autobus jede na místní nádraží. Vždy tou nejhorší cestou, plnou neuvěřitelných děr a výmolů. Konečně se blíží konec útrap. Blíží se cíl naší cesty Vělkyj Byčkov. Vystupujeme poblíž bývalé modlitebny Jednoty českobratrské. S Dalimilem jdeme na místní kofe a potom na nákupy -  půl kila levných výborných jahod a slaninu a nezbytný bílý východní chléb. Petra mezi tím spí v plechové čekárně. Po obědě skládajícího se z jahod a buchet vyrážíme směr sever. Přecházíme hřebínek po silnici. 

Cestou potkáváme cestáře, který natíral olejem ocelová lana natažená mezi čerstvě bíle natřenými patníky, které původně byly betonovými pražci.

V sedle uprostřed lesa se objevila planina s lesní křižovatkou. Brána do lesa byla krásně zdobně vyřezávaná a vymalovaná.

V okolí velké plechové malované tabule připomínající turistům, že jsou v lese. Na tabulích originály maleb z karpatské přírody - jelen, vlk či medvěd v nejrůznějších podobách - na větvi, u potoka či na skále. Vedle malované brány stála koliba ve stylu dřevěných kruhových kostelíku. Ze střechy se kouřilo. Nesměle nahlížíme dovnitř. Ve středu hořící vyvýšené ohniště, v temnotě a kouři vidíme dřevěné koje s posezením. Vejdeme dovnitř a potom plaše odcházíme. V tom se za námi ozve milí mírně ječivý a zvoucí hlas mladé ženy. Zve nás dovnitř k obědu. Neodoláme a dáváme si opět tatranku. Tentokrát ve větším provedení. Ženy nám ji ochotně nařezali a k tomu jíme bílý chléb. Vše zapíjíme Oboloněm. Atmosféra je fantastická. Cena poněkud vyšší, ale moc se nám tam líbilo. S nadšením pokračujeme dál.

Za hřebenem nás čeká Srednoje Vodňaně. Krásná rozsáhlá vesnice (jako každá v tomto kraji) uprostřed nižších hor. Bádáme v mapě kudy jit, hledáme domeček milé sestry, která mi před dvěma roky nabízela dceru. Nenašli. V prostřed děrevni (vesnice) potkáváme děvčata oblečená podle poslední mody. Šla za námi a spěchala na dunící diskotéku. Je to celkem kontrast k okolí, ale později jsme si na tyto do očí bijící kontrasty zvykli.
U starých chudých lidí (muž se silnými starými brýlemi) bereme vodu a míříme do hor. Přecházíme typickou východní lávku zkonstruovanou z toho  co se našlo v okolí - prkna, zbytky beden, kámen a pobřežní pařez.

Stoupáme po pastvinách. Až s trapnou úzkostí sleduji zda je louka kosená či ne. Na kosení je závislá kvalita místní krajiny. Zatím je téměř všude ručně kosena. Ale jsou už místa, která pustnou. Po cestě potkáváme horského chlapce vedoucího krávu s pastvy. Je zjevně jiného založení než zmalovaná děvčata níže. Na sobě má pouze typické černé tesilové kalhoty, tělo opálené a vyzáblé, kratičké vlasy a v obličeji zcela, zcela utrápený, možná  upracovaný. Snad nikdy jsem neviděl tak utrápený obličej asi tak patnáctiletého chlapce. V podvečer se k nám vrátil. Sebou měl malou sestřičku a v ruce láhev mléka. Slíbil, že přinese další. Vrátil se s další petkou mléka a sestřička přinesla lesní jahody. Nic za to nechtěli. Utrápeně na nás hleděl, vzali si jakoby ze slušnosti trochu bonbónů a zmizeli. Utábořili jsme se na hřebínku. Byl porostlý nejčastěji lískou, habrem. Hřeben nám připadá opuštěný. Trochu prší. 

Sobota - další putování podhůřím

Ráno jdu na obhlídku okolí. Noční a ranní zvuky prozrazovaly, že nejsme tak opuštění, jak se zdálo. Za několik metrů širokou hradbou křovin se nachází krásný vzrostlý sad, dům, štěkající psy, studánky, oboroh, křičící děti a hlavně hospodář využívající ranní rosy a deště ke kosení. Pod chalupou, za další hradbou křovin, další chalupy. 

Vyrážíme. Louky zatím neposečené, občas prší, jsme navlhlí. Zamířili jsme do zapadlého údolíčka. Zde už zřejmě nastal ústup obdělávání půdy. Našli jsme malý nedávno opuštěný domeček s malým oborohem, kde hnila tráva. Odtud potom nekosenými loukami ve ztraceném údolí k dalšímu domečku. Parcely byly rozdělené živými ploty. Po čase opět obdělané louky, cesty políčka a brzy sestupujeme do další vesničky. Odpočíváme u patníku, který zřejmě označuje hranici lesa či pozemků. Při odpočinku nás zve jedna paní do obchodu. Obchod je tu zřejmě u každého domu. Malá dřevěná špinavá kůlna, před obchodem neskutečně smrdící žena. Nakonec kupujeme chléb a vodu a pokračujeme na další hřeben. A před námi jsou ještě další tři, což zatím nevíme.   

Putujeme krajinou kterou miluji. Domečky, sady, zahrádky, oborohy, fazole na vysokých tyčkách, bramborová políčka.

Vrcholem je malá chaloupka, celkem vysoko v horách. Kolem karpatské převýšené špičaté kupky sena s tyčkou uprostřed. Odpočíváme, čůráme do krajiny, malujeme. Za chvíli přichází stařík, přisedne k nám na pokosenou již žlutavou louku a začne vyprávět. Zážitky z života, z první republiky, z války. Již šedesát let žije v této chaloupce. U chaloupky je oboroh a studánka.

Jdeme na návštěvu. Stařík zavázal krávě nohu a vyslal ji na pastvu. Sama věděla kudy jít.

U domku je krásná bujná zahrádka a na stěně rostla popínavá růže. Stařík na ni hrdě ukázal. Potom se obrátil na stařenku a zeptal se ji, kterou růži může utrhnout dívčí části naší výpravy. Daroval ji Petře. Bylo to úžasné. I uprostřed tvrdé práce a těžkého života si tento člověk  zachoval smysl pro krásu. Technika proniká i sem, na tyčce oborohu byla zavěšená anténa.

Stařec se smál, když jsme mu řekli, že chceme dnes dojít do Kobylevskouj poljany. Věděl proč. Cesta vedla po hřebíncích do dalšího hlubokého karpatského údolí ve tvaru písmene V.

Na dně údolí nevede cesta, jen divoký potok. Ale i tady je k našemu překvapení život -  psy, políčko, boudička, posečená louka. Říčka neregulovaná, nátržné břehy a široké koryto svědčilo o tom, že voda teče každý rok trochu jinak. Odtud jsme se vydali přímo vzhůru k hřebeni. prudké stoupání. Potom narážíme na loučku, cestu a potom širší cestu. Stmívá se, jsme překvapeni, že i poměrně vysoko nacházíme plůtky a cesty k pastvinám. Táboříme na hřebeni, děláme oheň. Natahujeme budíky, protože chceme stíhat bohoslužby. 

Neděle  - den ve společenství

Sestup byl dlouhý a umořující. Nečekaně se prodlužující. Vždy, když se zdálo, že jsme na dně údolí, ukázalo se, že je to pouze další terasa. Smiřujeme se s tím, že přijdeme až na konec bogosluženie. Nakonec probíháme Kobylevskou poljanou k modlitebně. Od přívětivého občana zjišťujeme, že bohoslužby začnou za hodinu. Klasický problém místních časů - dodnes nevím, zdali začátek v 9,00 bylo v Kijevském, moskevském či místním čase.

Lidé jdoucí na bohoslužby

Při bohoslužbách se setkáváme s milými přáteli. Zpíváme, nasloucháme třem kázáním, stichotvoreniam. Lidé jsou milí a rozebírají si nás do rodin. Já jdu k dávným přátelům - bratru Hartovanci. Zjišťuji, že stále odmítá účast na nedělních bohoslužbách. Je mi z toho smutno. Je bývalý kazatel. Ach jo. Potom hledám Petru s Dalíkem. Našel jsem je ve sklepní místnosti s mladíky v družném hovoru. Přidávám se. Potom se dáváme na dlouhou cestu pěšky údolím. Je vedro a jsme umořeni. Chytáme stop, jedeme v neskutečně narvaném autě, batohy jsou uloženy v otevřeném kufru. Potom pokračujeme ztichlým nedělním Byčkovem k PavLjukům. 

Najednou nás přepadl chmur. Únava, nedělní splín, divný člověk u pomníku, tvrdé rozbité betonové chodníky. Vedro. V takovou chvíli je třeba něco udělat. Téměř leklí jsme došli k Pavljukům. K našemu překvapení tam nacházíme br. Hecka, sestru Čeňkovičovou, Dostálovou a veselou náladu. U kávy, jídla ve společenství splín mizí. Večer nás přelaskavý brattr Pavljuk odvezl do osada Kostelivky. Cestou byl veselý, troubil na celníky a stále nám hledal vhodná místa k přespání, nejlépe camp se smrdutým záchodkem. Nakonec jsme se dojemně rozloučili v Kostelivce. Nachází se  na dně hlubokého údolí  řeky Tysy sevřené v údolí. Na zblácené a ztemělé  cestě potkáváme dívku v diskooblečku s obličejem ozářeným mobilem. Kličkovala mezi kalužemi. Spíme v chaloupce, která je skladem habrového listí. Splín je dávno pryč. Díky Bohu.

Pondělí - do hor!

Ráno jsem vstal dřív a prohlédl si Kostelivku. Je úžasné, kolik se domů se vejde na malý prostor. Jak umě jsou obhospodařeny i nejprudší svahy. Všude domečky, půtky, pastviny a políčka.

Nádherná krajina v Kostelivce, obdělávaná jak to jen jde

Shluk domků  v Kostelivce

Postupujeme pohodovou cestou úzkým a krátkým údolíčkem.  Cesta se zdá jako pohodová, ale během několika metrů se stává doslova více než neschůdnou. Kdysi byla schůdná, svědčí o tom četné zbytky obdivuhodné, zřejmě prvorepublikové cesty. Dá se jít jedině potokem přes vodopády.

Ve velmi krátkých intervalech mezi vodní cestou  narážíme na zbytky mostů, což vypadá jako znět klád, stromů, keřů a skal. Petra v sukni se vyjímá velmi pěkně. Na jednom místě s Dalíkem neodoláme a zanořujeme se do zpěněných vod četných bidetárií. Další cesta je podobná a namáhavá. Konečně prudký potok   stoupáme dalším korytem vzhůru. Po čase nám docházím že je to stará cesta, proměněná v koryto. Nakonec najdeme jednu bývalou normální cestu, dokonce i loveckou chatu, zbořenou a shnilou, což zdůrazňuje pocit opuštěnosti. U domečku další cestu ztrácíme a postupujeme dál cestou necestou stoupáme výš a výš. Nakonec stoupáme po skalnatém hustě porostlém hřebínku. Nevymýšlím si, když řeknu, že úhel stoupání je blízko pravému úhlu. Nakonec jsme opět v lese a slyšíme psy. Brzy jsme vyšli na pastvinu, v dálce vidíme salaš chytající se na sezonu, nacházíme cestu a putujeme směrem k popu Ivanu Maramurešskému.

První pohled na Pop Ivan Maramurešský

Cesta ubíhá velmi příjemně, debatujeme o holandských zažitcícch Petry. Pod horou hodně fouká, děláme oheň na více pokusů a nakonec zalézáme do spacáků. Poryvy větru nám dávají dobrou noc. 

úterý - na hraniční hřeben

Stoupáme bez batohů na Pop Ivan Maramurešský.

Fotíme se a koukáme kolem. Směrem na jih - Rumunsko na sever Ukrajina.

Celý Pop Ivan je porostlý sytě růžovými rododendrony. 

Ne nadarmo se svahům říká zahrady Popa Ivana. Boží zahrada, kterou nenavrhnul žádný studovaný architekt. Postupujeme dále po východním svahu - zde je jaro, četná sněhová pole, plesa a plíska, nízké poléhavé keře, z čerstvě puklých pučí listí. Cesta je opět velmi namáhavá a zdlouhavá. Dva kilometry jdeme půl dne.

Nohy bolí od stálého udržování rovnováhy na šikmém svahu a od brždění. Klesáme k viditelné hraniční cestě. I ten poslední kousek je šílený. Potom však nastává ráj. Hraniční cesta lemovaná zbytky ostnatého plotu a barevné hraniční patníky. Cesta je široká místy až čtyři metry.

Nepotkali jsme jediného hraničníka, ba ani člověka - krom jednoho Rumuna s koněm, zřejmě překupníka. 

Jako zázrakem se nám zjevuje, mimo hranici a hřeben, chata. Večer se nám zdá jako lovecká, ráno jsme pochopili, že je to chata pohraničníků.

Večerní sny, opuštěnost, oddychování přátel, dojmy, vše se mi mísilo v noci v hlavě. Najednou jsem ucítil prudkou ránu a světlo před očima. Děs, úlek, šok. Spadnul na mě Dalimil. Jako slušný chlapec, omluvil se, a spal dál. Já už moc ne.

Středa - po hraničním hřebeni

Ráno postupujeme tvrdě dál směr pop Ivan Černohorký. Cesta je hodně zdlouhavá - kopce a kopečky. Časté jsou výhledy do Rumunska.

Výhled do Rumunského Maramureše - hora Pietroš - jeden z mnoha Pietrošů v Karpatech

U velké hory tvaru zvonu  opouštíme státní hranici a celkem jsme si oddechli. Procházíme nižším spojovacím hřebínkem a jsme překvapeni nečekaným množstvím podvršků a sedýlek. Mírně prší, ztrácíme cestu. Nakonec táboříme na poničené cestě, děláme oheň. Je veseleji. Ušli jsme kus cesty. 

Čtvrtek - na Pop Ivan Černohorský

Ráno stoupáme. Vedou nás hraniční československo-polské patníky. Před námi se zjevuje legendární hora Pop Ivan Černohorský. Je nám stále blíž a blíž, poslední fáze cesty je po velkých kamenech.

Pop Ivan je pro mě legendární horou. Zamiloval jsem si ji od prvního pohledu. Rozložitá, s výrazným vrcholovým akcentem. Na vrcholu se nachází velká rozpadlá stavba observatoře. Z dálky vypadá jako tajemný hrad v karpatech. Je větrno a temno.

Na vrcholu mladí vědci měří rychlost a větru. Své stany mají na plácku před budovou. Vítr sílí a mizíme v mračnech.

Jíme čokoláda a oblíkáme se všechny věci. Stále je zima. Jsme schováni snad v jediném bezvětrném místě. Po zralé úvaze horu opouštíme a znovu klesáme. Hned pod horou je tepleji a příjemněji. Klesáme řídkým klečovým a později smrkovým lesem, ve kterém se nejspíše občas pase. Povídáme si o muzikálech. Scházíme do sedla, kde potkáváme baču a ovce. Zrovna přitáhl. Bača podal ruce mě a Dalíkovi, Petřu nevnímal. Navštívili jsme bačoviště na přepasené louce. byla to chatrč. pravdě podobně si ji doopraví.

Bačové ukázali cestu a my sestupovali, bavíc se o genterových studiích.

Táboříme už hodně dole v údolí, vedle cesty. Cestou zjišťujeme snahu o zcivilizování  zdejší divočiny. Každé údolí je označeno názvem na kýčovité tabuli, dokonce i studánky jsou značeny. Obzvláště mě zaujal překrásný vyřezávaný vchod do obyčejné lesní školky.

Večer nás překvapil světlomet auta - poslední náklaďák. 

Pátek  - zpět do civilizace

Ráno scházíme do vesnice. Chytáme autobus. Cesta je východním zážitkem. Autobus je ve značně zničeném stavu, sedadla rozdrbaná a špinavá, dveře se nezavírají. Autobus si to hasí údolím. Cestu nemáme moc možnost sledovat, neboť jsme natlačeni jeden na druhým. V Rachově kupujeme občerstvení a mizíme v dalším autibuse. Je trochu lepší, ale stejně je šílený. Nejhorší je smrad z nafty, oleje a výfukové plyny. Řidič o nás však dojemně pečuje a váží si, že s ním jedeme. V Užgorodě začíná čas loučení. Loučím se s Dalíkem a Petrou. Nasedaji do pěkného autobusu a mizí za hranicí. 

Já jsem najednou osaměl. Dlouho jsem necítil takový pocit osamění. Zřejmě to bylo hezkým společenstvím. Sám. Nasedám do taxiku pro deset osob a jedu do Mukačeva.

S batohem procházím celé město, hledám spoje do Svaljavy, hledám bratry, abych zjistil kontakt na bratra Kondora. Dávám si boršč se smetanou. Odpočívám, myju se u řeky. Zdejší řeka je přirozeným centrem. V řece někteří perou prádlo. Hlavně se koupou. Hodně dětí, děvčata kluci se noří do celkem čistých vod neregulovaného koryta.  K večeru odcházím do podivné zahrádkářské kolonie přespat. Stavím stan, cítím se bezpečněji. Usínám neklidným spánkem a plánuji další den. 

Sobota - Mukačevo a Svaljava

Ráno vyrážím do města a toužím navštívit tržnici. Tržnice byla asi jedním z největších zážitků. Velká hala plná vynikajících čerstvých a zdravých produktů, v okolí haly totéž. Sazenice celeru velké jako malé stromky, hromady třešní, které kupující stále ochutnávají, rajčata, cukety, zelí, okurky, Uvnitř oddělení masa (drahé) mléka, smetana, sýry. To vše prodávají temperamentní a přátelské ženy. Neodolám a znaven kupuji jedno preso  presované presovačem z dob Marie Terezie.  Mladá žena vezme za mohutnou dřevěnou páku  délky asi čtyřicet cm a presuje. Kupuji kilo rajčat a langoše, popíjím kávu a je mi moc fajn. Potom kupuji sýr, špek, vařečky, semena fazolí. V bočních uličkách leží na zemi textil - šátky, prádlo - asi domácí výroba. Popíjím kvas, kterého je zde hodně. Příjemné pití, je ho hodně, je levné, je chladné, není moc sladké.

Mukačevo je město, kam už zjevně dosáhla civilizace. Krásné obchody, dlažby.  Odpoledne nasedám do električky a jedu do Svaljavy. Sedadla dřevěná, lidí plno, vedro. Ve Svaljavě hledám baptisty. Poznávám snad všechny církve ve Svaljavě. Je mi zle z množství nespolupracujících křesťanů. Nakonec se dostávám k baptistce, která je nadšená, ukazuje fotky, napustila mi vanu. Nakonec přijíždí bratr Kondor a užívám si společenství. Jíme, povídáme s bratrem starším. Líbí se mi jejich opravdovost a zapálenost pro Krista a službu.

Neděle - voskresenie a cesta domů

Ráno prožívám bohoslužby kde kážu, potom oběd a potom odjíždím autobusem do Užgorodu.

Ještě stará modlitebna ve Svaljavě

Hned přestupuji na další autobus. Za dvě hodiny jsem v Michalovcích. Přestupuji na vlak do Košic a šinu se krajinou. V Košicích rychle přestupuji do rychlíku. V kupé sedím s bývalým průvodcem v Rusku. Dlouho povídáme, potom usínáme. Nad ránem přijíždím do Třebové. 

U Kysaku sejm se díval na vysoké kopce - karpatské homole. Při pohledu na ně se cítím syt hor. Jsem rád, že sedím ve vlaku a vracím se domů. Bylo krásně na Ukrajině. 

Soli Deo Gloria - samému Bohu budiž sláva.