Vzpomínka na dorostenecká léta v Brně

(psáno v roce 2005! Na blog dáno ku příležitosti vzpomínání na celocírkevní práci dorostu Církve bratrské. )

Již podruhé jsem ve svém relativně mladém věku příjemně donucen napsat to, co by měli psát sedmdesátníci – vzpomínky na mládí. A tak si zrychluji již beztak rychle ubíhající život. Svůj mladý věk jsem prožil v útulném mikroklimatu brněnského dorostu a mládeže.

Trojice táborových zápisníků, se zaznamenanou pamětí času. 

Ve spojení s dorostem jsem byl snad dvacet let a pokusím se několik vzpomínek popsat.

Mladší dorostenecký věk

Do dorostu jsem se dostal zcela neplánovaně. Přišel jsem ze školy domů a brácha odcházel do dorostu a já nechtěl zůstat doma sám – bál jsem se. Tak jsem raději šel do dorostu. V mládežnické místnosti jsem se schoval za reprobednu,  chtěje tak přečkat dvě hodiny čekání na bráchu. Bylo mi strašně trapně jít dovnitř. (Takto se chovám dodnes, i když trochu kultivovaněji.)

Já, na své rodné řece

Brzy z klubovny  vyšel Šum (Tomáš Veselý - t.č.vedoucí)  a vtáhl mě do místnosti, představil mě, dorostenci mi zatleskali a já zde s úlevou zůstal, více či méně dalších dvacet let.

V dorostu jsem byl jeden z nejmladších, mými rádci a staršími kamarády se stal Chozé, Pavel Hrabovský. Cítil jsem se tu jako doma. Prožíval jsem tu pocity sounáležitosti, bezpečí i naplnění i přesto, že jsem byl první roky v  roli tak trochu trpěného neználka, posledníčka a předmět humoru.

Při honbách za pokladem jsem funíval na konci peletonu, moc jsem toho neznal z Bible, leccos omylem pokazil (např. neuklidil ohniště a družina tím prohrála celoroční soutěž). 

Možná, že právě tento oheň jsem špatně zahladil....

To bývaly chvíle, kdy bych nejraději nebyl. Hodně jsem si přál být tak „dobrej“ jako mí starší kolegové. Toužil jsem mít jejich schopnosti, „svatou autoritu“, fysickou zdatnost, sekerobijecké schopnosti. Později byl rádcem můj brácha, který mě, jako svého sourozence, vůbec nešetřil. 

Vlevo dole já a Marek Branč a vpravo nahoře brácha. 

Tehdy jsem si řekl, že až budu rádce, budu na všechny strašně hodný a
na honbách za pokladem budeme tempo vždy řídit tím posledním.

Zvláštní kapitolou byly duchovní programy. Z těch si pamatuji nejvíce vyprávění přítele Jiřího Kořínka ze Starého zákona, na které jsem se těšíval. Traumatem pro mě bývaly přípravy „úvodů k modlitebním chvilkám“. Nikdy jsem nevěděl, jak na to (a v podstatě dodnes bývám bezradný, byť znám  Oemingův hermeneutický čtyřúhelník).

Výlety dorostu mě bavily snad nejvíce, jeskyně, louky skály, super krajinné hry a hlavně bezva společenství. Líbilo se mi, že se s námi mladšími bavívali i kmeti, kteří vyslechli s vážnou tváří i  kdejakou ptákovinu. Na závěr výpravy jsme se na nějakém hezkém místě modlívali. Padal večer, pod námi svítilo město a nám bylo dobře. Na další výlet jsme se těšívali zbytek měsíce.

Budoucí ing. Kučera táhne dnešního doc. Stiglera.

Zababova mašinka

Jeskyně nás nás vždy bavívaly. 

Tábory, to je pojem sám o sobě. Dodnes je mi záhadou, že jsem se nebouřil jako dnešní děti, které jsou vyděšeni flíčkem vlhkosti v podlážce nepromokavého stanu. My jsme spávali v trvalém vlhku, zabaleni v igelitech, do plátěných stanů teklo střechou i podlážkou. A přesto se nám na táborech strašně líbilo. 

Tábor po prudkých deštích...

Tady v tomto přístřešku bez podlážky jsme trávily své dny. 

Výborné bylo, že vedoucí dokázali vytvořit prostor pro bláznivé nápady dorostenců, ba dokonce je v tom uměli jemně podporovat. Tak vznikly tři mušketýři, klub rochnitelů, bláznivé začátky olympiád, televizní zprávy. 

Co se mi však nejvíc vrylo do paměti, bylo zpívání a kvalitní kytarový doprovod. Samozřejmě velká družinová soutěž byla hnacím motorem tábora. Honby za pokladem, dřevárny, fotbálky vlajkované. Ale stejně, večerní zpěv u ohně, kvalitní mezihry Šuma a Jiřího a dalších, to bylo fantastické. Z duchovních programů jsem si odnášel zejména atmosféru – naléhavost v „přednesu“ programů.

Starší dorostenecký věk

Později jsem přece jen toužebně zestárnul. Ze sekerou jsem uměl pracovat trochu lépe, z přírody jsem taky něco věděl, hodně jsem znal mapy (v nichž si rád čtu dodnes) a začal poznávat Bibli. Starší rádcové odešli do mládeže a já jsem začal být klasický střední kádr. Na družinových schůzkách jednou za čtvrt roku jsem míval na starost nějakou hru, později i jiné  programy. Někdy jsem musel rádce zastupovat na schůzce či výletu. Začal jsem pomáhat mladším dorostencům. Dlouholetým nadřízeným byla Danka Sturmová. S Danem Smutným jsme později vytvořili silnou dvojku, což přetrvává dodnes. To už jsme byli sehraní jako jedna generační parta, která se měla navzájem ráda, rádi jsme probírali
do noci na všechna témata. Nejpozoruhodnější byla debata o teorii relativity (nekonečně malý a hmotný zajíc běžící rychlostí světla), která začala ve dvě hodiny v noci na Košařiskách. Ráno jsme vstali křepcí a vysmáti. Inu mládí. V té době se odehrály jedinečné večery pro „sesterský odboj“, s nimi jedinečná divadla – Labyrint světa, Příběh o Jumbovi, jemuž zůstala přezdívka až do dnešních dnů.

Do dorostu přišla nová generace, z nich vzpomínám především děvčata, která jsme nazývali „breberkami“, jejichž vysoký hlas – „tam na vysokém vršku seděla kukačka…“ se linul celým beskydským údolím. My „zkušenější“ jsme se jim usmívali. Šum mi na táboře poprvé svěřil samostatnou činnost – vytvoření ohniště. Snad tehdy jsem si uvědomil, že patřím do onoho středního kádru. V té době nastoupila generace kluků, z nichž se později vytvořila silná formace „kovárna“, která nadělala našim dobrým a milým kmetům mnohé vrásky na čele.

Naše formace v roce 1989. Já jsem schován kdesi vzadu. 

Generace mých vrstevníků za čas odešla, ba odešli někteří o trochu mladší, které už křepčení a hry moc nebavilo, a v dorostu zůstali jen mladší. Přítel Dan taky odešel, a já zůstal jako rádce družinky, nemaje v dohledné době perspektivu žezlo rádce někomu předat. Začala doba maturity a nástupu na VUT. Já jsem hodně nestíhal a přestával chodit na schůzky. Zároveň, i mě, honění se za výsledky družinovek moc netankovalo. Ale pak se cosi zlomilo a já pochopil, že smyslem dorostu je předávat a vést druhé, stát se pastýřem malých „hnědých hlaviček“ a ukazovat jim na velkého milého pastýře pastýřů Pána Ježíše Krista. Začal jsem opět býti aktivní. 

Šum mi tehdy řekl, že si s družinou mohu dělat co chci a začali i samostatné družinové dvoudenní výpravy do údolí Libochůvky u Chytálek (dnes je ta louka zoraná a zohyzděná mimořádně odporným „rančem“), kde jsem si s dorostenci dělal co jsem chtěl. Spřátelil jsem se Konrádem, kterému jsem chtěl předat nástupnictví v Hiawathě. 

Fantastické v té době bývaly výpravy na vysočinu, do Oldříše, Pusté Rybné. Nádherná atmosféra, hry, bohoslužby v Pusté Rybné či v Telecím, první pozvání na „setkání staršovtva“ u skleničky piva v zadním pokoji chalupy Dostálů.

Družina pro mě tehdy starších mužů mě přijala mezi sebe....
Šum, vedoucí dorostu a starší sboru Zděnek Brokl

Tábory v té době bývaly spanilé, snad nejnádhernější, které jsem kdy zažil. Družinová soutěž byla povýšena kamsi jinam, než jsem znal v mládí. Bojovali jsem mezi sebou, cedili krev, ale zároveň jsme se snažili přát si navzájem vítězství. Povzbuzovali jsme jeden druhého. Nakonec jsem však viděl, že v dorostu už prostě zůstat jako rádce nemohu. Nebylo by to normální, ba setrvání ve funkci rádce ve věku dvaceti tří let byla anomálie, svědčící o jisté opožděnosti. Přesto jsem však dostal velmi vznešený úkol založit a dát dohromady družinku Ahave.

Titulní strana ze zápisníku z tábora Ahave

Kmetovský věk

A tak jsem poslední tábor byl v roli vedoucího nové čtvrté družiny. Pak jsem definitivně vedení předal (na mezičce blízko Šumova obydlí) Davidovi Starému a stal se kmetem. Nadšen švýcarskými kurzy pro vedoucí dorostu jsem chtěl zavést do  po léta tradičních dorosteneckých kolejí nové prožitkové prvky, o kterých jsem si v té době myslel, že jsou mnohem lepší. Začal prosazovat tématické tábory, využívat induktivní metodu studia Písma. Dnes se to vidím poněkud s nadhledem.

Později mě Šum pozval do nejužšího vedení dorostu. Byla to pro mě do značné míry vytoužená meta, ale už tehdy mě prosil Milan Hluchý, abych převzal vedení mládeže. Čekalo mě bolestné rozhodnutí. Hodně jsem si přál být vedoucím dorostu, ale viděl jsem akutní potřebnost věnovat se mládeži. Nakonec jsem se rozhodl pro mládež. Věřím, že mě tak Pán Bůh vedl. Prožil jsem, zpočátku proti své vůli, nádherné doby vedení mládeže, do které jsem zavedl dorostenecké prvky povýšené na mládežnickou úroveň. Do dorostu jsem nadále fušoval, občas schůzkou, občas akcí. Organizoval jsem v  víkendovky tvz. „Vietnamy“.

Pozvánka na první Vietnam

Na jednu z nich přišel jen jeden účastník – Pavel Dvořák, za to se s námi definitivně spojil jeden z vedoucích, který se za rok stal křesťanem - Petr Ševčík.

Zřejmě zcela první Rudičák -
exploatace Rudického propadání. 

Vietnamy se přetransformovaly do Bílých skal. Tyto akce spoluvedli a pak vedli  nadšenci Pavel Dvořák a spol. Asi nejvyspělejší byla prožitková akce o hledání smyslu života. Chtěl jsem budovat most mezi dorostem a mládeží. Moc se to stejně nepodařilo, protože jedna generace kluků stejně vymizela. (Myslím, že to nebylo mým nástupcem ve vedení mládeže, jak později říkalo.)  Na táborech jsem měl aktivně na starost biblické programy, k radosti zaneprázdněného Šuma a Jury. Za nejlepší považuji pečlivě připravený arnolecký program  „Zákon a milost“ a dopředu skoro nepřipravený „Marnotratný syn“ v Malontech.

Později mi jeden vedoucí dorostu řekl:
"Ty jsi takový náš šaman"

Poněkud smutnější kapitolou tohoto období byl „Tábor rozhodnutí“. Zde se hodně vyprofilovala skupina „kovárna“. 

Nikdy jsem nezažil v dorostě takové vztahové napětí. Hoši prožili adoslescentní období vzpoury. Snažil jsem se všemožně o udržení vztahu s nimi – naivita mládí. Nakonec vše skončilo rozpuštěním dorostu. Bylo to myslím velmi dobré a moudré rozhodnutí, hodné kmetovského věku Šuma  a Jiřího.

Nakonec vše dopadlo dobře a další rok se uskutečnil puťák do Slovenského rudohoří ve stejném složení jako předchozí dramatický tábor. Slova Kojšovka, Osadník, Zadielská dolina mě dodnes hladí u srdce.

Jako vystříhnuté z foglarových kronik....

Hledání lištiček maličkých (duchovní program dle Pís.pís..2,15), západy slunce, jemné předivo vztahů. Co tam bylo tak úžasného? V podstatě jsme nic a zároveň vše. Žádné složité programy, prožitková pedagogika, orvávačky, psychohry.

Jen jsme táhli pohořím, zpívali, povídali či byli sami. Ale v tom bylo vše. Všichni jsme se vrátili nadšení. Do těch míst se dodnes vracívám, žel sám, a hledám loukách zbytky zašlé slávy, i když vím, že marně.

V té době začal vznikat malý dorost. I tam jsem trochu pomáhal. Nejvíce na táborech. Ale byly to spíše z mé strany pokusy o něco, co jsem neuměl a neznal. Chudáci děti.

Malý dorost

Malý dorost mi spadl do klína až po skončení vedení mládeže. Tu jsem předal Jiřímu Němcovi. (Poslední program na mládeži jsem měl o Josefovi Vavrouškovi.)

Já jsem se stáhl nikoliv do velkého, ale do malého  dorostu, odkud odešel dosavadní vedoucí Radim za rodinnými povinnostmi. Jakoby jsme začínali znovu a byly to opět spanilé časy. Do vedení postupně přišla Bára, znovu se aktivizoval Luda, Radimova sestra, na táborech se vařil lodník Tomáš Záděra, spolupracovala Katka Danielová. Pro mě to byly opět časy nezapomenutelné.

Budoucí maminky dnešních dorostenců....

Do dorostu jsem  dal vše, co jsem uměl i neuměl. Vznikla krásná parta vedoucích. Stalo se tak v břeclavských lužních lesích na hájovně „Herdy“ v teplém  podzimním čase. (Dnes se takovým akcím říká „team building“ a autorizovaným firmám se za to platí děsný prachy.)  Drželi jsme pak spolu, podporovali se, měli se rádi. To je myslím základ celé práce. Zejména Indiánský tábor byl z vrcholů prožitkové pedagogiky. Děj jsme přehnali do takové míry, že se děti považovaly hru za zcela reálnou skutečnost.

Krásné bývaly i víkendovky a sobotní výpravy. Půlroční hra o věžích města Brna, jejíž libreto jsme vymýšleli v průběhu hry, duchovní program o ODS (ovoce Ducha svatého), kdy na každé schůzce děti hledali jedno z ovocí v parcích města (například javor ověšený švestkami).

Bylo mi hodně smutno, když jsem odcházel do Třebové a na prvních zdejších táborech jsem trpěl pod píšťalkou hlavního vedoucího (jak hnusný název pro kmety), děsil se kufrů dětí namísto batohů (kufry dovezla na tábor avie!), podivoval se nízké odolnosti dorotenců i vedoucích, malé tábornické zručnosti. Musel jsem si zvyknout na jednoduché hraní na místo jemného kytarového doprovodu. Ale to jsou jen vnější věci, evangelium, zůstalo stejné a  zvyknou se dá na vše. Hlavně mám radost, že malý dorost pokračuje plynně dál a táborový program, ještě víc managment tábora,  je mnohem dál, než byl za mých lét. Je radost sledovat z dálky stále rozvíjející se práci.

Závěr

Fenomén brněnského dorostu považuji za jedinečný a v církvi zřejmě málo viditelný. I kterýkoliv skautský oddíl by byl pyšný na takovou historii.

• Úžasné je, že do dorostu dnes chodí vnoučata bývalých dorostenců. Úžasná je důvěra rodičů k vedoucím, kterým svěřují své děti. (To dnes, v době nafouklých pedofilních afér, není samozřejmost!) 
• Výborná byla návaznost dorostu na mládež. Pravda, není to snadné vytvářet mosty, ale přece jen. V mládeži se na puťácích rozvinulo to, co se v mládí člověk naučil. (viz.  článek brněnský fenomén – Karpatský zápisník, vydal Bohuš Kučera, 1993, Brno)  Silnou stránkou je, že dorostu vzniká svým způsobem jedna generace sboru. Od svého mládí je skupinou, která se zná a spolu prožívá další roky. To co je silnou stránkou, však bývá i největší slabinou. 
• Bylo by také dobré přemýšlet, proč se nepodařilo všem předat štafetu víry. Vím, že si mnozí tyto otázky dávají.

Co říci na konec. Cítím nesmírnou vděčnost za oněm dvacet let v dorostu. Mnohokrát jsem za to Pánu Bohu děkoval. Vděčnost všem generacím vedoucích, kteří se stali mými přáteli a ukazovali mi cestu životem, jejíž počátek i konec je Kristus Panovník (Kyrios).

Soli Deo Gloria – samému Bohu budiž sláva. 

Zababa (Napsáno 2005 v České Třebové a publikováno 2019 ve Frýdku-Místku)
Fotografie: Tomáš Veselý - Šum